Přechod Lužických hor

Na začátku bylo slovo, tedy spíše, na začátku byla věta a ta věta zněla: To musím také vyzkoušet. A všechno povstalo … , ale pak přišla odpověď: Jasně, tak něco naplánuj!

A bylo to. To se stalo před rokem. Dcera nadšeně vyprávěla o putování s partou kamarádů po Kokořínsku a já jen tiše záviděl. Přiznávám, na treku se spaním pod širákem jsem ještě nebyl.

Na začátku léta jsem určili termín, na mně bylo, abych vybral trasu. Volba padla na Lužické hory.

Nakonec jsme museli termín trochu upravit, takže ze čtyř dnů, zůstaly tři, ale to vůbec nevadilo. Užili jsme si to parádně. Jsem rád, že jsem to vyzkoušel a musím říci: klidně si zopakujeme.

Lužky jsou nádherné. Nejvíce mne ale nadchlo, jak jsme si s Bárou rozuměli, moc to pro mě znamená.

Video

Ahoj, vítám vás, pojďte s námi do Lužických hor, je to fajn, fajnový:

Mapy, zevrubný popis trasy, vybavení a navíc několik střípků z našeho dobrodružství v Lužických horách.

Zavažte si tkaničky, utáhněte popruhy na batohu a jdeme. Lužky, Severní stezko, jsme tady!

Dva šťastní poutníci po Lužických horách, na vrcholu Luže

Přechod Lužických hor – trasa

Na začátku bylo zadání: 3 dny, alespoň 60 km, dvě místa na přespání a něco vidět. Mohu říci, že se zadařilo. Pro náš hiking jsem vybral Lužické hory. Lužky jsem chtěl vždy prozkoumat a poznat legendární kopce PVLH ( více o PVLH v článku > )

Základ plánu, jako inspiraci, jsem použil severní stezku podle ViaCzechia. Mají to velmi pěkně zpracované a podklady od nich mi dost při plánování pomohli. Trochu jsem čerpal také z Stezky Českem, která má také severní stezku. Vše jsem doupravil o pár odboček a část dalších odboček jsme přidali i cestou.

Plán byl vyjít z Chřibské a dojít někam blízko k Liberci. To se ale téměř na poslední chvilku změnilo. Kvůli vlakům a další dopravě jsme směr otočili. Poupravil jsem místo startu, přeplánoval místa pro spaní a mohlo se jít na to.

1. den

Start: Kryštofovo Údolí. Po zelené jsme se dostali k rozcestí u Kaple sv. Kryštofa a hurá po hřebenovce, hurá po červené, směr Lužické hory.

Do Lužických hor jsme vstoupili Jitravě a pokračovali ke skupenství skal Bílé kameny, často také nazývané Sloní kameny.

Vystoupali jsme k vrcholu Vysoké, po hřebenovce šli dál, stezka protékala lesem, mezi skalami. Krásný trailový úsek lesem. Za vesničkou Horní sedlo, jsme ze stezky zahlédli vrcholek Popovy skály. Původně v plánu nebyla, ale první změna trasy byla na světě. Odbočujeme z červené a po zelené jdeme na Popovu skálu. Po modré značce se vracíme zpět k červené, u rozcestí U Tobiášovy borovice se na ni znovu napojujeme.

Místo pro spaní po první etapě nacházíme v přístřešku Pod Loupežnickým vrchem. Místo bylo předem vytipované a ukázalo se jako dokonalé.

Mapa: 1. den

Kryštofovo údolí – Pod Loupežnickým vrchem

• 23,47 km
• 1031 m+

odkaz na mapu > mapy.cz

2. den

Pokračujeme do Petrovic. Cesta stoupá vzhůru. Stále po červené. Lesem, často poznamenanou činností lesníků, až k na hranici s Německem, tu ještě dnes několikrát překročíme, tam i zpět. Začíná stoupání na Hvozd. Cesta je kamenitá, náročná.

Dále jsme měli naplánováno, prohlédnout si Jánské kameny, takže vyrážíme po žluté jejich směrem. Ale na Hvozdu nás neuspokojili služby na horské chatě, potřebovali jsme doplnit vodu, a když jsme neuspěli ani na další chatě ( zavřeno ). Rozhodli jsme obětovat Jánské kameny a trasu pozměnit. Sešli jsme dolů do Krompachu, kde jsme na Farmě Hvozd uspokojili žaludek a doplnili tekutiny.

Oklikou se vracíme na naší původně plánovanou trasu, na stezku po skalách v NSG Jonsdorfer Felsenstadt. Krajina se jak mávnutím proutku změnila, dost se to zde podobá Českému ráji, který známe z domova.

Blížíme se k Luži, nejvyššímu kopci v Lužických horách a na naší plánované trase. Volíme cestu po modré a zelené z německé strany.

Dolů jdeme, ano, hádáte správně, už zase po červené. Začínáme hledat místo k přespání. Přístřešek Pod Luží je maličký, tak jen na přestávku na jídlo. Zde slyším jasné: ne!

Další vyhlédnuté místo je přístřešek Großschönau – Waltersdorf, krátká odbočka z červené na zelenou. Prostorný a zastřešený, ale hodně tmavý. Nějak u nás neuspěl. Jdeme dál.

Přístřešek Pod Ptačincem také není vhodný ke spaní a bohužel, není zde okolo ani šikovná rovina pro rozložení karimatek. Jdeme dál, napadá nás nový plán, o tom níže v zážitcích. A zatím dál a stále po červené. Okolnosti nás nakonec donutí uložit se ke spaní na louce pod Tolštejnem, kousek za obcí Lesné. Díky za ty okolnosti, to ráno po probuzení na louce bylo nádherné.

Mapa: 2. den

Pod Loupežnickým vrchem – Lesné

• 28,70 km
• 1173 m+

odkaz na mapu> mapy.cz

3. den

Celá etapa jde po červené. Výstup na Jedlovou a sestup dolů směrem ke Chřibské a do Rybniště na nádraží, kde náš trek po Lužických horách končí.

Díky náskoku z minulého dne, kdy jsme ušli o 5-7 km více, než bylo původně plánováno, je trasa třetího dne velmi krátká. Nasedáme na rychlík Rumburk – Mladá Boleslav, jedeme domů, do pohodlí, do vany

Mapa: 3. den

Lesné – Rybniště

• 10,45 km
• 354 m+

odkaz na mapu> mapy.cz

poznámka: údaje o km a nastoupaných metrech u jednotlivých etap, jsem vzal z aplikace Strava ( můj profil ), na mapách to není úplně přesné. V zásadě je to pro nás ale jedno, zda jde o kilometr více nebo méně, protože zde šlo hlavně o zážitky.

Plus řadu drobností jako je pončo do deště, nafukovací polštářek ( podle dcery zbytečná věc ), čelovka Petzl, vařič Var 2 a kartuš.

Já osobně jsem tři dny nesl několik kousků oblečení, které jsem ani nepoužil. Když jsem balil, říkal jsem si: „to unesu a co kdyby… .“ Počasí nám relativně přálo, sice pár krát zapršelo, ale vyšlo to dle předpovědí. Jsem v tomto dost opatrný a nemám zkušenosti. Podobně to dopadlo i s jídlem, dost jsem ho přivezl domů. Já moc na lehko nešel.

Dcera, která je v tomto zkušenější, vše vychytala lépe a hlavně, nedělá si s tím moc hlavu. To mládí, to mládí … .

Co musím pochválit z oblečení, tak je triko Forclaz Merino Travel 100 z Decathlonu. Za pětistovku udělalo výbornou službu. Zde platí ta otřepaná fráze: výborný poměr cena/kvalita.

Fotky a video jsem zaznamenával na kameru GoPro Hero 9. Trasu jsem měřil na hodinkách Polar Grit X, vydržely do konce druhého dne – celkem 20 hodin ( 8+12 ) měření, aktivita turistika s gps + běžný režim, nabíjel jsem je večer před první etapou.

Na konci druhého dne jsem bohužel vyčerpali veškerou kapacitu powerbanky a nebylo jak dobít mobily a hodinky. Bára si vzala sebou málo nabitou powerbanku, chybička se vloudila, mojí jsme rychle vyčerpali pro oba mobily. Třetí den byl bez elektroniky, naštěstí, navigaci na mobilu jsme již nepotřebovali, trasa byla jednoduchá. Jasně, znáte mě, měl jsem mapy i vytisknuté, nebylo se třeba bát vlka nic.

Přechod Lužických hor, vyhlídka Popova skála

A jak vše fungovalo?

Až na výše zmíněné trable s elektronikou, vše fungovalo bez problémů. Za tu elektroniku, respektive prázdné powerbanky si můžeme sami.

Já většinu vybavení, kromě bot, které si beru na běhání do hor, jsem vybíral a kupoval před touto cestou. Ano, neměl jsem doma ani spacák. Dal jsem si pěti tisícový rozpočet, který jsme chtěl dodržet. Docela se to povedlo a myslím, že jsem za ty peníze pořídil celkem dobrou výbavu. Největší částku samozřejmě zabraly spacák, batoh a karimatka, kde jsem si stanovil nějaké parametry, jako například komfortní teplota u spacáku okolo nuly nebo tloušťka karimatky 5 cm. Koukal jsem i na velikost po zabalení a hmotnost, to vše ale muselo být v rovnováze s mým rozpočtem.

I přes cenové kompromisy při nákupy vybavení, vše fungovalo bez problémů.

Dcera měla spacák již vyzkoušen, stejně tak boty. Karimatku má jen obyčejnou levnou pěnovou, zde uvažuje o investici za novou, ale s touto se to v našich podmínkách dá bez problémů zvládnout. Před letní sezónou si pořídila nový batoh – The North Face Terra 55 l. Po přechodu Šumavy a teď i po přechodu Lužických hor, má s ním jen a jen výbornou zkušenost.

Bílé kameny ( Sloní kameny )

Přechod Lužických hor – zážitky

Stále někde běhám po lese a horách, mám za sebou několik nočních běhů nebo téměř celodenní boj na Krakonošově 100 po Krkonoších, ale tento přechod Lužických hor byl pro mne úžasný zážitek. Mnoho malých příběhů, skvělá Bára, krásné Lužické hory a úžasné probuzení se na louce zalité ranním sluncem. Jsem rád, že jsem takto vystoupil ze své komfortní zóny.

Den 1. Jak nám málem ujel vlak

„Jednou Turnov“, říkám u pokladny.

„Kupte si lístek ve vlaku, to je Ariva, vyjde vás levněji.“ první překvapení je na světě, je vám asi jasné, že vlakem jsem jel naposledy někdy v minulém století.

Cesta bez problémů a zdržení. V Turnově je přestup na bus do Liberce, zde se přidává i Bára.

Autobus vjíždí do Liberce. „Kolik máme vlastně času na přestup na vlak?“ ptá se Bára a raději to již hledá v mobilu. „Jen pět minut, to asi nestihneme.“

Autobus v Liberci projíždí okolo nádraží, cesta z autobusáku na vlakáč je cca na pět minut. A co čert nechtěl, ulice před nádražím je zablokována, kolona či co. Někdo houkne na řidiče, ten otevře dveře a pár lidí vyskakuje, my se rychle přidáváme.

„Poběž, budeme to mít akorát,“ křikne Bára. Běžím za ní s deseti kily na zádech. Poprvé obdivuji, jak vše s přehledem zvládá. To ty zkušenosti, já všude jezdím autem, zde jsem z toho úplně vedle. Kdyby nevěděla co a jak, první vlak by nám ujel. Naštěstí dobíháme včas. Usedneme a vlak se dá do pohybu.

„To je slabý, ani žádný tunel,“ postesknu si. A najednou je tma, krátce před naším vystoupení, vjíždíme do tunelu.

Lužické hory, hřebenovka u vrchu Vysoká ( 545 m )

Den 1. Popova skála

Popovu skálu jsem v plánu ani neměl, ani nevím proč jsem ji v itineráři opomenul. Nevadí, připomenula se sama. Vycházíme z vesničky Horní Sedlo, cesta vede podél lesa po louce. Popovka je vidět na kopci před námi.

„Tamhle je Popova skála. Je to jeden z vrcholů Prominentních vrcholů Lužických hor,“ dávám výklad. „Tam ale červená nevede, jdeme okolo.“

„Když už jdeme okolo, tak bychom tam mohli vylézt, ne? Jaká tam vede cesta?“

Zkoumáme mapu, do místa nocování to již není daleko, čas máme dobrý. První odbočení z plánované trasy je na světě.

Z vrchu máme poprvé nádherný výhled na kopce a kopečky Lužických hor. A ani déšť, který nás zastihl při výstupu a donutil nás zastavit na necelou hodinu pod rozložitým bukem, nám tento zážitek nepokazil.

Lužické hory, Popova skála ( 565 m )

Lužické hory, Popova skála, podvečerní výhled na Lužické hory

Den 1. Nocování a lesáci

První místo k nocování se mi povedlo naplánovat skvěle. Přístřešek Pod Loupežnickým vrchem se ukázal být luxusem na naší cestě. Večeříme. Najednou se z hlouby lesa začíná přibližovat dunění. Není to Balrog, démon z dávných časů. Po cestě k Petrovicím sjíždí velký lesnických stroj.

To by nebylo nijak divné, kdyby se ten samý stroj po desáté večer nevracel do lesa. V noci, buď se mi to zdálo, nebo to je pravda, nevím, ale slyšel stále hučení. Asi lesáci pracují i v noci.

Ráno jede zase dolů, naštěstí už jsme vzhůru. Snídáme, balíme, uklízíme přístřešek.

Jsme na cestě do Petrovic, a … Ano, stroj je zpět na cestě do lesa.

S lesáky se po cestě nebo s následky jejich práce setkáme ještě několikrát. Bohužel většinou v podobě zničených cest, vyjetých kolejí a bahna.

Lužické hory, výhled z Hvozdu

Den 2. Hledáme vodu

Ústřední bodem druhého dne byla voda. Potřebovali jsme doplnit zásoby.

„V Petrovicích je určitě hospoda nebo nějaký krám, tam vodu hned po ránu doplníme,“ říkám Báře po snídani. Jasně, hospoda je zavřená a obchod jsme nenašli, nechtěli jsme běhat po celé vesnici. Jdeme dál po červené.

Láhev vody ještě máme, doplníme ji na Hvozdu, tam je chata, říkám si pro sebe.

Hvozd, chata a německý majitel, příjemný, jak kudla v zádech a záchodě prý nemají pitnou vodu. Připadalo mi to, jak když jsme se ocitli v socialismu, zde konkrétně DDR. Prostě nám to tam nějak nesedlo, jdeme dál.

Další chata na cestě byla u hraničního přechodu Haim, zavřeno. Sakra, co teď? No nic, měníme trasu a vydáváme se dolů do Krompachu, tam snad bude nějaký obchod, je přeci pátek, to mohli mít otevřeno. Obchod jsme nenašli. Naštěstí nás reklamní ukazatele dovedly až na Farmu Hvozd.

Zde jídlo a pití teklo proudem. Tedy, abych byl přesný: Výborná hustá Kulajda a holandský řízek s bramborem, k tomu Falkenštejn Svižnej Emil APA 9° a espresso. Vodu nám také bez problému do lahví dotočili.

Vracíme se zpět na na naší trasu a po cestě Krompachem narážíme na další hospodu Restaurace na hřebenovce, také vypadala velmi pohostinně a příjemně.

Zde již nezastavujeme a pokračujeme v naší cestě přes skalní město u Jonsdorfu. Dál směr k Luži.

Lužické hory – Hvozd

Lužické hory – Krompach, Farma Hvozd, výhled z terasy na Hvozd

Den 2. na pivo do Německa

Radar hlásí, že bude pršet, žene se na nás přeháňka. Je také čas na přestávku a kávu. Využijeme zahradní restauraci Rübezahlbaude ve Waltersdorfu, hned za hranicemi.

„Was möchten Sie, bitte?“

„Ein Cider …“ objednává si Bára se snahou o dobrou výslovnost, a ani nedořekne.

„Jé, vy jste Češi!“ usměje se servírka. Jsme rychle odhaleni.

Pivo mají dobré, cider byl prý také skvělý, káva lahodná, ceny evropské, ale necháme se zaskočit, eura mizí z peněženky ( jsme připraven vše ). Z terasy ale rychle mizíme. Jdeme pod nedaleký přístřešek přečkat přicházející silnější přeháňku.

rozhledna Luž

Vybrat běžecké boty na trail 

top4running.cz

Den 2. Malé noční dobrodružství

Užili jsme si výhledy z Luže a sestupujeme dolů, je třeba přemýšlet o místu na nocování. Na dalších pár kilometrech jsou tři přístřešky. První, ten hned dole pod Luží není v dobrém stavu a ani jeho okolí se k nocování nehodí. Další je o necelé dva kilometry dál. Ten nás také moc neosloví. Třetí na nás vykoukne z lesa pod vrchem Ptačinec. Dovnitř se spaním nevejdeme a okolo žádná rovinka na ležení není. V hlavě se nám rodí šílený nápad.

Tedy, když odcházíme od přístřešku, tak šílený není, jen možná trochu dobrodružnější. Šílenství se nás zmocní později. Hold jsme neměli správná data.

Celý den jsme mobilem stále něco řešili. Koukali do map, hledali zajímavosti o okolí, hledali vodu a koukali na meteoradar. Plus se k tomu přidal horší signál. Tato rovnice měla jasné řešení, baterie mobilu šla rychle do pryč. Bára si sebou vzala špatně nabitou powerbanku a moje se neustálým dobíjením také vyždímala. Díky tomu jsme v rozhodujícím okamžiku neměli správné informace. No co, dobrodružství bylo o to větší a mokřejší.

Když jsme neuspěli u třetího přístřešku, napadl nás nápad. Raději již nepátrám potom, koho to napadlo.
Když nemáme kde spát, půjdeme přes noc, jen se někde na chvilku zastavíme na odpočinek a jídlo a půjdeme na vrchol Jedlové na východ slunce.
Úžasné, paráda, to je nápad za sto bodů! křičí neviditelní diváci podél stezky. Jako proč ne, jen kdyby nezačalo pršet, jako dost pršet.

„Dole u silnice jsou zastávky autobusu nebo jak půjdeme přes tu vesnici ( Lesné ), tak tam bude určitě nějaký přístřešek.“ dodávám nám naději a vyndávám pláštěnku a čelovku.

Zastávka tam byla, na jedné i druhé straně silnice, ale bez přístřešku, ten nebyl ani nikde po cestě. No nic, zase schováváme pod stromem a tma se snáší na kraj.

Naštěstí došly těm nahoře kapky, noc se postupně vyjasnila. Kousek nad vesnici, necelých 500 m před Tolštejnem je na louce u cesty lavička a malý stolek. Ubrousku prostři. Zde dáme večeři. Vytahuji malou kempinkovou lampičku, mám zkrátka všechno a Bára se směje. Nejzbytečnější věc, kterou máme sebou je tím pádem lak na nehty, který si zapomněla vyndat z kapsičky.

Večeře byla skvělá, tuňákový salát uvolnil dost místa v batohu. Mraky jsou pryč, vyjasňuje se, na obloze se ukazují hvězdy. Posilněn večeří, vypínám hodinky, kterým skomírá baterka a vydávám se, no zkrátka na průzkum okolí.

„Co kdybychom zakotvili tady? Tamhle u té velké lípy je docela rovina. Kašlem na noční pochod, máme našlapáno víc, než byl plán.“ Navrhuji. Koukám do vytištěných plánů a poznámek.

„Dál asi moc lepších míst na spaní nenajdeme a baterky v mobilu máme v háji, takže noční přenos ženského maratonu z olympiády nehrozí.“

„Tak jo, zakotvíme.“ souhlasí Bára

Nevím kolikrát jsem za život spal pod širákem, oblohou plnou hvězd. Nechci se vracet ve vzpomínkách, užívám si přítomný okamžik. Byla to velká nádhera. A to ranní slunce… .

Ráno se sebereme z louky, oklepeme slimáky ze spacáku a vyrážíme dál. Nasnídáme se někde po cestě.

Den 3 – Jedlová

Na vrchol Jedlové se dostáváme brzy. Žádné kafe, žádný koláč, žádná rozhledna. Ještě mají zavřeno. Jejich chyba, my si užíváme krásné ráno. Posnídáme vlastní zásoby, na lavici u rozcestí kousek pod vrcholem.

Mlha se povaluje po údolí. My vyhlížíme posledních deset kilometrů k našemu cíli putování, k nádraží Rybniště.
Jo, abych nezapomněl, borůvky u Jedlové jsou výborné, velké a bylo jich tam …, no však tam také byli sběrači. Řeknu vám, že jim to šlo pěkně od ruky, respektive od hřebenu na sběr borůvek. Kbelíky se rychle plnily.

Všechny velké kopce máme za sebou. To nám dává najevo i značená cesta, stále jdeme po červené, z Jedlové vede část po sjezdovce, my jdeme směrem dolů.

Když si teď vybavuji všechny kopce, které jsme šli, ať nahoru nebo dolu, přijde mi, že …, no zkrátka parádně jsme si užili.

Lužické hory, rozhledna na Jedlové

Den 3 – 1%

Ve smíšence v Rybništi kupujeme pití na poslední část cesty, a to vlakem do Boleslavi. Na nádraží zjišťujeme, že nám to jede za půl hodiny. Zbývají nám poslední dvě a půl hodiny našeho tripu.

Můj telefon je mrtvý, Bára má, jako zázrakem, už několik hodin 1 %. Zpráva domů odeslána, z nádraží nepůjdeme pěšky. Ne, že bychom to neušli, ale proč si kazit zážitek z hor, z lesa, ze stezky, cestou přes město.

Jo, a to jedno procento baterie vydrží i dvě hodiny cesty vlakem.

Lužické hory, ranní výhled z Jedlové

Den 3 – Bára cestuje

Dcera je nezničitelná. Jede domů, vyměnit si a doplnit věci. Večer s k nám vrací. Další den ji vezu na nádraží. Zase odjíždí, směr Šumava, tentokrát ji nečeká žádný velká štreka, jen nočních 10 kilometrů od nádraží do kempu, kde na ni čeká parta sportovců. Budou běhat a toulat se po okolí a po lesích nad Prachaticemi.

Ze mne vše padá, tedy abych byl přesný, na mne padá únava a ze mne, co bych to nepřiznal, takový cestovní stres, který se mne nenápadně celou cestu držel. Nechtěl jsem to Báře pokazil.

Nikdy není pozdě vyrazit! A když máte děti, které vás motivují a inspirují, je to o to lehčí.

text, foto, video © Michal Kudrna, 2021

Mohlo by se hodit – moje tipy na vybavení

Vesta pro trailový běh Evadict

Gely a tyčinky Penco

Běžecké boty Hoka One One