Zubař, zuby, to je vždy trochu úzkost, trochu strach. Bude to bolet? No, většinou ano. Ale co když se potkáš se Zubatou? Má „jen“ čtyři zuby, jak asi bude kousat? Jak to bude bolet?
Neboj se, extrakce ani resekce tě nečeká. Na Zubaté tě budou bolet jen nohy, trochu tě bude pálit na plicích a vařit se ti hlava z navigace, ale za odměnu si k tomu přidej krásu Jizerských hor.
Co je Zubatá
Zubatá je individuální běžecká výzva s náročnou trasou po Jizerských horách, s délkou 63 kilometrů a s převýšením 3 000 výškových metrů. Členem klubu Zubaté se staneš, když to po vlastních nohách dáš v časovém limitu 10 hodin. Lukáš Kekrt, běžec a autor této výzvy, to skvěle vymyslel a úžasně se o Zubatou stará.
Rozhovor s Lukášem a další podobné výzvy najdeš v článku: Průvodce: České běžecké FKT výzvy
Více o Zubaté na webu: www.zubataultra.com
Já a Zubatá
Jizerky má rád a trasa, krom velké sportovní výzvy, představuje i úžasnou možnost proběhnout další stezky po Jizerkách, které neznám. Musím se přiznat, že mě tato výzva dost zaujala, ale zatím se na celou úplně necítím, ten limit je docela přísný. Rozhodl jsem se, že to zatím zkusím na etapy. Pořádně prozkoumám Zubaté jednotlivé zuby, seznámím se s dásněmi, tedy vlastně stezkami, kudy vedou, a zařadím celou Zubatou do plánu budoucích, do plánů na příští rok, dáli zdraví, forma a tak podobně, vždyť to také znáte.
Běžecký výlet na první říjnovou neděli, kdy slunce na modrém nebi hned od rána zvěstovalo nádherný den, měl jasný cíl: První zub Zubaté
První zub Zubaté, to je okolo 25 km a 1000 nastoupených metrů, se startem a cílem v Hejnicích, s výšlapem okolo Ořešníku, přes Holubník ( 1070 m ), smyčkou u Černé hory (1085 m), překonáním Poledních kamenů ( 1006 m) a seběhem pod Frýdlantským cimbuřím. Já si k tomu přidal i několik vyhlídek v blízkosti trasy.
Tak jdu na to, zde je má cesta Po prvním zubu Zubaté.
Startuje se z Hejnic
Na začátek se jen větou, možná dvěma, zmíním o cestě do Hejnic, odkud startuji. Po dálnici to z Bolky frčí do Liberce parádně, bez zádrhelů. Pak se projíždí Raspenavou, ta snad nemá konec, Raspenava, a dál a zase Raspenava. Ze zadních sedaček, i když jedu sám, slyším: A kdy tam budem. A najednou Hejnice.
Jsem na startu. Stojím před Poutním kostelem Navštívení Panny Marie, nádhernou místní dominantou, nádherně osvětlenou nízkým podzimním sluncem. Za zvuku zvonů, právě je poledne (asi náhoda nebo, co?), vybíhám na svou dnešní trasu.
Hejnice jsou nejznámějším Mariánským poutním místem v Jizerských horách. Chrám s dvojicí věží, který byl postaven podle projektů pražského architekta italského původu Marcuse Antonia Canevalle, je největším kostelem v severních Čechách.
Původně zde ve 14. století stál malý dřevěný kostelík, který byl postupně rozšiřován. Koncem 17. století byl ke kostelu přistavěn ještě františkánský klášter, který byl po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2001 otevřen jako Mezinárodní centrum duchovní obnovy.
Celý areál tvoří Kostel s ambitem a přilehlým klášterem. Od roku 2018 je poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie národní kulturní památkou. Vstup je zpoplatněn, možno objednat komentované prohlídky.
Web: klasterhejnice.cz
Začátek je po červené, přes starý kamenný most (z 18. století) přes Smědou, krátký průběh městečkem a už se stoupá vzhůru k Ořešníku. Trasa Zubaté ořešník jen míjí, já si odbočku udělám. Krásná vyhlídka, jak je v Jizerkách tradice, s dřevěním křížem, nabízí výhled na Hejnice. Já se zde moc nezdržím, dost ostře fouká a při jednom s poryvů se raději přikrčím a pevně chytnu železného zábradlí.
Pokračuji dál po stezce. Ta se zlomí a trochu klesá, kličkuje terénem k vodopádu Velký Štolpich. Mé trailové srdce plesá, velká paráda, ta stezka.
Od vodopádu, kde se dva otužilce smáčí v tůňce, cesta stoupá až k rozcestí U Tetřevích bud. Odtud je asi tří kilometrový úsek po horské silnici. Trochu nuda po té nádheře, ale co, doplňuji sílu z připraveného toustu a cestu po silničce si zpestřím krátkou zastávkou u Vyhlídky Krásná Máří.
A hurá na hřebenovku
U Rozcestí Pod Ptačími kupami se červená opět vrací do trailu. U Ptačích kup (1013 m) se zase odkloním z cesty na vyhlídku. Vítr duní, prý je dokonce nějaká výstraha na silný vítr, ale asi desítka turistů se zde rozhlíží po Jizerkách.
Zpět na červenou a dál k Holubníku (1071 m), zde opět lezu na vyhlídku, zase s tradičním křížem, a dál po hřebenovce k rozcestí Holubník-sedlo.
Cesta po hřebenovce je nádherná, parádní trailový úsek, sem tam doplněný dřevěným chodníkem.
Okolo Černé hory
U rozcestí je malý přístřešek, kde sedí čtveřice turistů a ládují se svačinou. Já, asi k jejich překvapení, seskakuji z chodníku a běžím, po nepatrně viditelné a neznačené stezce, vstříc jizerské divočině.
Popis této části trasy na Zubaté je následující:
„… a vydáte se rovně po neznačené cestě. V tomto úseku buďte na pozoru. Cesta je velmi nečitelná a snadno se ztratíte. Dobrým orientačním bodem je potok, který zhruba v půlce mírného stoupání k vrcholu překročíte.“
Potok jsem asi překročil, ale ouha, kde je stezka? Teď tady byla. Trochu se motám. Áaa, tady je zase potok. Objevila ho levačka, která se propadla velmi hustý porostem. Voda zastudí v botě. No nic, vytáhnu mobil a pomocí šipečky v apce mapy.cz se dostávám zpět, přes borůvčí, na správnou cestu a směr.
A těch borůvek, co tam všude bylo, velkých tmavě modrých výborných borůvek. Však také většinu turistů, které jsem v okolí Černé hory míjel, mělo modrofialový úsměv.
U rozcestí Sněžné věžičky se vrací trasa Zubaté na značenou turistickou cestu. Po žluté přes Černou horu (1085 m) zpět k červené. Cesta zde je opět pěkný trail, který na pár set metrech doplňuje dřevěný chodník, letos nově rekonstruovaný.
Dole pod kopcem si na chvilku odpočinu a sedíc na kameni něco zase s ním. Banán a pomeranč přijde vhod. Jsem za polovinou trasy a za vrcholem trasy. Sice mě ještě čeká menší stoupání k Poledním kamenům, ale teď již to bude spíše z kopce nebo více méně po rovině.
Smyčka ukončena, jsem zpět u rozcestí Holubník-sedlo.
Když jsem před cestou zkoumal trasu, říkal jsem si: proč je tam ta smyčka? To to nešlo vymyslet jinak?
Po proběhnutí jasně říkám: Skvělé zpestření, ještě že to tam Lukáš dal!
Kristiánovský chodník, Štolpišská silnice ( jo, to je panelová dálnice v Jizerkách ), Pavlova cesta, mé pokračování po první zubu Zubaté, směrem k Poledním kamenům ( 1007 m). Krásná hromada šutráků, nabízející nádhernou vyhlídku po okolí a dolů do údolí k Bílému Potoku.
Vítr zesiluje, tuto vyhlídku jsem nevynechal a vylezl nahoru, ale další v pořadí, Frýdlantské cimbuří již jen míjím, po žluté. Vítr je fakt silný.
Peláším dolů, od Frýdlantského cimbuří opatrně, skáču z kamene na kámen, turisté ustupují z cesty, někteří si ťukají na čelo, někteří možná s údivem koukají, nevím, tato část seběhu vyžaduje absolutní pozornost, neohlížím se zpět, je dolů a dál.
Napojuji se na zelenou, povrch cesty se postupně „zklidňuje“ a pěkně to ubíhá od kecek a mohlo by se to „pustit“ i rychleji, ale… . Od Frýdlantské cimbuří až k rozcestí U liščí chaty je to 3 km z kopce. Blížím se ke konci své dnešní trasy a nohám ten seběh moc nechutná, stehna a kolenní vazy nadávají. Není jim to nic platné, dolů se musí.
U rozcestí U liščí chaty se odpojuji z trasy Zubaté a po žluté mířím zpět do Hejnic.
V cíli
Na oslavu dnešního běhu si koupím v místní smíšence ( ano, mají překvapivě otevřeno ) colu a jedno čokoládový Corneto. Prostě si ty cukry zasloužím a navíc, čeká mne zase Raspenava.
Ta Zubatá pěkně kouše. Nejen, že vám nedá ani kilometr zadarmo, ale navíc se vám zažere pod kůži. Byl bych rád, kdyby mi před zimou vyšel alespoň jeden běžecký výlet a mohl jsem proběhnout další část této výzvy. Nezbývá mi nic jiného, než více trénovat. Zubatá stojí za to!
Video První zub Zubaté
Běh, text, foto & video: Michal Kudrna
