Běžet ultratrail Julian Alps Trail Run a nechat se okouzlit Slovinskem

Připravil jsem reportáž z ultratrailu ve Slovinsku a cestopis z celého prodlouženého víkendu okolo závodu. K tomu jsem, v druhé půlce článku, přidal výčet informací o závodě, které by mohly zajímat další běžce, kteří se chystají na nějaký podobný závod.

Tak se připoutejte, nalijte si kávu, pozor na podšálky a jdeme na to:

Běžet ultratrail a nechat se okouzlit Slovinskem.

Reportáž ze závodu: Julian Alps Trail Run

„And now follow me.“ Poté, co jsme se lepší či horší angličtinou, jak kdo umí, vzájemně pozdravili, následujeme auto sympatické majitelky našeho čtyřdenního ležení. Po úzké silničce ven z vesnice, do lesů, do kopce.

Na lesní silničce, místy poškozené od nedávných povodní, se střídají různé povrchy, od hladkého asfaltu, přes šotolinu, až po cestu plnou kamení a výmolů. Naše naftová Octavie kombi 4×4 se s tím statečně pere, i když někdy je určitě ráda, že alespoň na jedničku může jet dál a stoupat po šotolině do prudkého kopce.

Za každou zatáčkou si říkáme, že už tam snad budeme, ale nakonec se popis na internetu u ubytování „kousek v lese za vesnicí“ změní na čtyřkilometrovou cestu zkoušející odolnost auta, schopnosti řidiče a trpělivost posádky. 

Na malém palouku uprostřed lesa, kde klid a ticho narušuje jen hučící potok, se ukáže, menší, ale jak později zjistíme, útulná horská chata. Cíl naší dnešní deseti hodinové cesty a naše ubytování na další dny. Na dny, které si chceme společně pořádně užít, včetně horského ultra Julian Alps Trail Run by UTMB na trase Sky Trail 60 km s převýšením přes 3000 metrů.

„Žijte, cestujte, riskujte, děkujte a neomlouvejte se.“ Jack Kerouac

Jak vše začalo 

21. dubna, krásný jarní den roku 2023, bylo polojasno až oblačno s denními teplotami 15 až 19°C.

Odpoledne se, někdy okolo třetí, na Messengeru objevil Verče od Katky odkaz:

https://trailrun.si/en/60km-en/

Verča pohotově odpověděla otázkou: „Šla bys do něčeho takového? Mě to hodně láká.“

„Mám volný víkend, děti budou u táty, mohu to nadhodit i Michalovi,“ začala odpovídat Katka,“ abychom se složili na dopravu a jeli ve více lidech. Mě by to lákalo.“

Za chvíli dostávám na Messengeru zprávu:

„Našla jsem něco lákavého na září: https://trailrun.si/en/60km-en/ “

„Julské Alpy, Slovinsko. Každý, kdo tam byl, tak se vrátil nadšený. To by mohl být moc pěkný závod.“ Odpovídám nenápadně, ale již pln zájmu.

 „Každý úspěch začíná odhodláním to zkusit.“ Neznámý autor

Sám jsem ještě v zahraničí na větších závodech nebyl. Velké hory a Slovinsko mě velmi lákají. Navíc je to závod pod UTMB a tak, v případě dokončení, mi na pomyslné běžecké konto přibudou nějaké „Stones“.

Bude to něco stát, ale jsem rozhodnutý, pojedu.

Jedenáctého května je pak vše ztvrzeno. Postupně všichni tři vyplňujeme registraci a platíme 95 euro startovné. Doma navrhnu ženě, aby jela také, souhlasí. Tým pro běžecký výlet do Slovinska je kompletní: Katka, Veronika, Michal a Dáša.

Katka nachází na Bookingu pěkné ubytování a teď nezbývá nic jiného, než se dobře připravit a vydržet ve zdraví do září.

Už se to blíží, přípravy na cestu vrcholí

Ke konci srpna přípravy vrcholí. Já ještě objednávám nepromokavou běžeckou bundu s parametry dle povinné výbavy. Ta mi stále scházela. Od pořadatele začínají chodit e-maily s organizačními pokyny. Vše je velmi precizně zpracováno.

Do toho ještě řešíme, jaké zvolit cestovní pojištění a připojištění. Horský běh, respektive ultra běh ne vždy a všude pojistí. Radím se se zkušenějšími kamarády. Schází se mi různé informace a rady. O všem dál referuji holkám. Velmi dobře vychází cestovní pojištění a připojištění u VZP, kde je připojištění na extrémní sporty, mezi vyjmenovanými sporty je tam i horský běh.

Týden před jede ještě běhat s kamarády do Orlických hor, kde mám dost konkrétních dotazů, třeba: Jak se jmenuje to, kde budete bydlet?

Jako vím, že jedeme do Slovinska, do okolí Krajnské Gory, ale jméno ty vesnice nevím. Je třeba se tomu začít více věnovat. Ve čtvrtek ráno přeci už jedeme.

A tak si postupně chystám věci a procházím další a další info. Konečné balení stejně nakonec dopadne na středu večer, těsně před odjezdem. Dáša vaří jídlo nejen cestu, já balím věci a snáším je na kupičku. Hlavně nic nezapomenout z povinné výbavy. Čelovka, lékárnička, folie, bunda, láhve na pití, jídlo na závod.

„Sakra, co je to whistle? Jasně píšťalka.“ To je v pohodě, ta je přeci na vestě.

Nakonec toho moc není, ale oblečení mám raději sebou v tašce vše vícekrát, člověk nikdy neví. A kapesníčky? Jasně, ty nesmí chybět.

V čem poběžím mám jasno, ale raději jsem nějakou alternativu. Předpověď počasí je velmi příznivá, je ale lépe být připraven, než pak překvapen. Jak se později ukáže, stejně budu nemile překvapen.

Na cestě

Ve čtvrtek ráno vyjíždíme. Octavia kombi je dost prostorná, všichni se s naditými cestovními taškami a batohy plných běžeckého oblečení vejdeme. Místo zbude i na krabici se štrúdlem a miskou s kuřecími řízky, po cestě se budou hodit.

V Praze přistupuje Veronika. Jsme kompletní, hurá na Budějovice, hurá do Slovinska.

I když to hurá na Budějovice by spíše mělo být „do prdele“ na Budějovice. Ta absence pořádné silnice, respektive dálnice od Prahy na jih, je příšerná. Opravy a kolony u Miličína jsou jen třešničkou na dortu.

Naštěstí kousek za hranicemi najíždíme na rakouskou dálnici a jedeme v pěkném tempu dál k jihu.

Jedeme na Linz a pak okolo Salzburku točíme přímo na jih. Velké kopce se před námi tyčí, v odpoledním slunci si můžeme oči vykoukat. 

Řídím já. Za těch pár hodin, jsem se s Katčinou Octávkou celkem sžil, jede to dobře, a jak se ukáže bude to třeba. Za Villachem sjíždíme z dálnice, chceme se vyhnout dálnici ve Slovinsku, protože bychom museli, asi kvůli sedmi kilometrům, utratit dalších 15 euro za týdenní slovinskou dálniční známku.

Do Slovinska jedeme přes průsmyk Korensko sedlo / Wurzenpaß, uff to je kopec, místy neskutečné stojky, tam by se cyklisti vyřádili, kdyby tam nebyl takový provoz. Jak sjíždíme dolů, objevují se první kopce Julských Alp v okolí Kranjske Gory, to je velká nádhera.

Jsme na místě

Rychlé vybalení a jdu se proklusnout, vyklepat nohy po cestě, holky jdou na procházku. Je to velká paráda, ty kopce okolo, západ slunce, ticho, které narušuje jen hučení potoka

Večer si chystáme a kontrolujeme povinnou výbavu na zítřejší registraci.

Zjišťuji, že jediná běžecká vesta na světě, která nemá píšťalku, je ta moje. Z kapsičky vytáhnu prázdnou šňůrku, buď ji tam nedali nebo jsem ji někde serval. Podobně dopadne i má cestovní lékárna, kterou sebou beru na běh, není tam elastické obinadlo. Ráno budu muset na nákupy, trochu mne dohnala laxní příprava vybavení. Trapné, zároveň komické.

Vše umocní ještě zjištění, že jsem doma nechal kartáček na zuby. A v tašce s jídlem chybí ovesné vločky, ovesnou kaši snídám vždy před závodem. Nákupy budou větší.

Ráno po snídani vyrážíme na nákupy. Sehnat ovesné vločky, kartáček na zuby a obinadlo není problém, píšťalka dá trochu větší práci. Pár věcí a hned jsou čtyři lidi plně zaměstnaní.

 Bled

Jsme v Jesenici, kousek od odbočky ke známému jezeru Bled. Vyrážíme tedy nejdříve na plánovaný výlet k jezeru, registraci necháme na odpoledne. 

U Bledu se proběhneme, uděláme kolečko okolo krásného jezera, pokocháme se nádhernou scenerií jezera, kterou tvoří nedaleko se tyčící hory, poetický kostel na ostrově uprostřed jezera a starý hrad na skále nad jezerem. Velká nádhera.

A jedeme na registraci

Vyrážíme do Kranjske Gory, do centra závodu Julian Alps Trail Run by UTMB. Projdeme malé expo se stánky sponzorů. Potkáváme několik dalších běžců od nás z ČR, milé setkání. A jde se na kontrolu povinné výbavy. Ano, opravdu to kontrolují. Následně se jde ke stolu, kde dostaneme číslo s čipem a tričko. Víc v ceně startovného, pokud nepočítám občerstvení na trase a v cíli, není.

V expu závodu si koupíme pár upomínek na závod, já šáhnu po kšiltovce s logem závodu. Jinak expo nám přijde dost malé, je to slabota a slevy moc nečekejte, například ve stánku HOKA jsou všechny modely bot za plnou základní cenu.

V chalupě si dáme večeři a chystáme si běžecké batohy na zítra, protože ráno musíme brzy vstát, startujeme v sedm. Já kouknu ještě na začátek prvního zápasu mistrovství světa v ragby a dám si alespoň první poločas zápasu Francie – Nový Zéland, parádní zápas.

Reportáž ze závodu

Překvapivě dobře spím, žádná nervozita. Snídaně, všichni si dáváme nějak upravené a zpracované ovesné vločky. Šálek kávy nesmí chybět. A jde se na to.

Startovní plac se postupně zaplňuje. Loučíme se s Dášou, která se zase objeví někde na občerstvovačce v průběhu závodu. Poslední vyprázdnění močového měchýře. Vlnění se v rytmu hudby od místního DJ. Dav houstne, atmosféra je parádní.

Rocková melodie dostává přes pět set závodníků na trase Sky trail, kde nás čeká necelých 60 km s převýšením přes 3000 metrů, do varu.

Společné odpočítávání: deset, devět, …, tři, dva, jedna, go. Dav se dává do pohybu. Je to dojemná, ale zároveň velmi elektrizující atmosféra.

Pár set metrů po ulicích Žirovnice a šup, jdeme na kopec. To nás ostatně čeká, jen s malou výjimkou, prvních 11 kilometrů.

Peloton běžců se roztahuje do klikatícího se hada. Volnější pasáže stoupání se střídají s místy velmi prudkými. Ze začátku vede cesta lesem. Stezka se různě klikatí. Stoupáme. Stoupáme stále výš a výš. Za chvilku už budeme nad hranicí lesa. Hlavně mi vibruje melodie písničky od Cocoman a Solid Vibes – Stoupám:

Pusťte mě tam, kde si mraky kreslí do deníků
Stoupám a všechno vypadá tak malý
Stoupám, tak pojď tam teďka se mnou
Někdy je fajn se trochu vzdálit …

Místy lesem probleskne výhled do kraje, už jsme pěkně vysoko. Zde jen malé upřesnění pro čtenáře. Jde o běžecký závod, ale zde, v tomto dlouhém a prudkém kopci, nikdo neběží, prostě se jde, ve štrůdlu, pořád nahoru, krok za krokem, sem tam někoho předejdeme, držíme tempo, ale stále jen jdeme. 

Vylezeme nad hranici lese a je tu první: Wauw! Wow! No ty vole! No ty kráso!, a podobné výkřiky, no prostě úžas, neskutečné výhledy do údolí, ale také k vrcholu. Stále nás čeká ještě mnoho serpentin teď už kamenité stezky, která se zakousává do hory.

Zde další upřesnění a vysvětlení: píšu popis závodu většinou v množném čísle a myslím tím hlavně nás tři: Michala, Katku a Verču, někdy přidám osobní postřehy a pocity. Už před závodem jsme se rozhodli, že to poběžíme celé společně. Jdeme to týmově, vzájemně na sebe čekáme, vzájemně se podporujeme, osobní ambice jsme dnes nechali zavřené v osobních trezorech.

Týmový cíl je jasný: Co největší zážitek a doběhnout za světla. 

Konečně jsme na vrcholu. Máme za sebou 11 km a přes 1500 metrů převýšení, jsme na vrcholu hory Maly Stol vysoké 2187 metrů nad mořem, je zde také první občerstvovací stanice.

První tři hodiny závodu jsou za námi. Ale ten zážitek už z toho prvního výstupu je maximální, takhle jsem si to vysnil, takhle jsme si to představoval. Nádhera.

Nohy jdou dobře, stoupání zvládly, všichni jsme ok, doplňujeme vodu a jde se dál. Holky už se spouští do prvního seběhu, já si ještě dělám pár záběrů a fotek a ženu se za nimi.

Na stezce potkáváme běžecké kamarády z ČR, které jsme potkali včera na registraci, pár kilometrů běžíme s nimi.

Krása střídá nádheru. Stezka, místy velmi úzká se stále vlní a zařezává do kopce. Je to úžasný trail, střídají se různé povrchy, je nutné stále dávat pozor, kam došlápnout a pozor na zakopnutí. Chvilku z kopce, chvilku do kopce.

Druhá občerstvovací stanice je na cca 25 km, asi v polovině druhého většího stoupání, ale toto již nemá tak hrozivé parametry toho z úvodu závodu, ale zase už máme v nohách přes dvacet kilometrů a už máme nastoupáno skoro 2000 výškových metrů.

Opět doplňujeme zásoby vody do flašek a holky také do bagů, sníme pár kousků sýra a další pochutin, co zde nabízí a šplháme dál do kopce. Nahoře nás čekají výhledy do údolí na druhou stranu hor. Tato strana hor je velmi příkrá. Naštěstí stezka vede pár metrů od hrany. Pofukuje vítr, sluníčko svítí, kůže se barví, špíček se škvaří, potí snad i všechny vlasy a chlupy po těle. Je krásné slunečné letní počasí.

Následuje prudký seběh, stezka je velmi rozbitá, musí se velmi opatrně, zde si moc neodpočineme, spíše naopak, pozornost na to, kam se šlápne je na nejvyšší možné míře. Velmi těžký úsek. Říkáme si, že jít to tady třeba za deště, by bylo, s prominutím, hodně přes hubu.

Stále se posouváme vpřed, držíme si své tempo, daří se nám předbíhat ostatní. Míjíme také mnoho stovkařů, kteří se napojili na naši trasu a do cíle jdou s námi. Obdivujeme je a zároveň litujeme, neskuteční borci. Většinou je na nich vidět již velká únava a určitě jim moc nepřidá, že je stále někdo míjí, někdy i dvojnásobnou rychlostí, většina stovkařů již jen sem tam popoběhne a většinou jenom jdou.

Díky skvěle fungující časomíře a live systému sledování, dostáváme také zprávy z domova, jak jsme na tom a kde se na trase pohybujeme. Zprávy povzbudí, holky prý běží okolo třetího místa ve své kategorii.

A někdy jsou úsměvné. Například: „Teď poběžíte už skoro jen z kopce až do cíle.“

Ano, podle profilu to tak možná klamně vypadá, ale při přiblížení se ukazuje už něco jiného. Stejně tak na trase. Sice už více klesáme, než stoupáme, ale ať již dolů nebo nahoru to vždy dá zabrat, terén stále není nejlehčí a většinou jsou kopce moc prudké, aby i při seběhu se dalo běžet volně bez bolesti.

Až okolo 40 km, se dostáváme do údolí a na široké cesty. Ale je nutné říci, že je škoda se loučit s těmi kopci, pastvinami plných krav, cest a luk plných jejich „koblih“, přelézání ohrazení a dalších podobných krás, které běh po horách, kde to žije, kde žijí lidé v souladu s přírodou, které nejsou jen sterilní turistická destinace. Ano, je to velká škoda. Nicméně z kopce se musí někdy sejít do údolí.

 Protože z kopců se jednou musí dolů
a každý dveře ty se musí otevřít
ty co nejsou a maj tak budou spolu
a vítr v sobě nosí bezvětří.

Na čtyřicátém kilometru je ve vesnici Dovje další občerstvovací stanice a také tam na nás čeká Dáša. Odkládáme do auta přebytečné věci, já se zbavuji hůlek, těch pár „stojek“ co nás ještě čekají, dám už bez nich.

Oplachujeme se u místní studny. Blahodárný vliv to osvěžení na nás má. Na občerstvovačce doplňuji tekutiny a já se cpu vším možným, tyčinky se mi už přejedly. Holky prožívají malou krizi, jen doplní vodu, jdou pomalu dál. Já si dám ještě pár loků coly a běžím za nimi.

Za vesnicí je kratší, ale prudší stoupání, tam holky docvaknu. V žaludku se mi to nějak nepříjemně „rovná“. Vytahuji gel Maurten, ten mám vyzkoušený, snad se vše srovná. Pošlu ho do sebe a také že jo. Tělo se zklidňuje, tyhle gely neskutečně fungují, nejen že dodají energii, ale také mě dokáží srovnat.

Trasa ubíhá, střídají se kratší kopce dolů a nahoru, ale celkově se stále blížíme na dno údolí mezi krásnými horskými masivy, kde protéká řeka Sava Dolinka.

Držím v čele naší skupiny a snažím se trochu táhnout naši malou skupinu. Indiánským stylem běhu se blížíme k poslední občerstvovací stanici. Před ní si trochu popoběhnu dopředu a užívám si na ni pár loků nealko piva a kelímek kávy, velmi příjemné zpestření pitného režimu.

Jsme na okraji vesnice Gozd Martuljek a hodinky ukazují, že nás čeká ještě asi 7 kilometrů a podle profilu poslední kopec. Posílám Dáše zprávu, že nás může okolo šesté čekat v cíli.

Stoupáme na poslední kopec na trase. Po silnici. „Sakra, proč?“ říkáme si. Ale zase nemusíme dávat pozor na cestu, silnička je lemována stromy, které trochu chrání před sluncem, šlapeme vzhůru, cíl se blíží.

Jen co trasa odbočí na louky a k lesu, jsme odměněni za ten výšlap nádhernými výhledy na kopce v okolí Kranjské Gory. To je naprostá paráda.

Noříme se zase do lesa, klesáme k řece a podél ní se přibližujeme stále blíže a blíže k cíli.

Most, poslední kilometr a půl městem a už slyšíme hluk z cílového prostoru. Poslední metry trasy vedou okolo kaváren s venkovními zahrádkami, kde si turisté a již doběhnuvší závodníci užívají kávu, pivo nebo ukusují pizzu, zároveň velmi hlasitě povzbuzují každého, kdo se blíží k cílové čáře. Úžasná atmosféra.

Pár metrů před cílem se společně s holkami chytáme za ruce a společně, ve vítězném gestu, přebíháme přes cílovou čáru.

Jsme v cíli chvilku po šesté, tedy za jedenáct hodin a pár minut, užíváme si cílové nadšení. Jsou to velmi silné emoce.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Michal Kudrna (@michalkudrna74)

Dokázali jsme to 

Dokonáno jest, jsme v cíli, spokojení, ale unavení. Nadšený, ale také rozbitý. Sakra, v chatě jsou přece ty strašný schody k pokojům, kde spíme…

Na oslavu si ťukneme plechovkami nealka piva, uděláme fotku u finisherské tabule a pomalu se šouráme k autu. Dáše vyprávíme zážitky z trasy.

Na chalupě, si ještě před večeří, noříme unavené nohy do jezírka před chalupou. Voda krásně chladí a chlad z nich vytahuje ztuhlost a bolest. Dál probíráme zážitky z trasy, listujeme fotkami v mobilech. Je škoda, že se musíme ráno vydat na cestu pryč, pryč z těchto krásných hor.

 „Jediná věc, která stojí mezi Vámi a Vaším snem, je vůle zkusit to a víra, že je to možné.“ – Joel Brown

Jedeme domů

Ráno jen snídaně, úklid, naložíme auto a vyrážíme, jedeme domů. Cesta je jasná, už ji známe. I když jsem se ještě koukal, zda bychom nemohli jet jinudy, nakonec stejně volím stejnou trasu, jakou jsme sem přijeli.

Cesta příjemně ubíhá, pomůže tomu i jedna ze zastávek, kde na dálničním restu dáme kávu a skvělý jablečný dort, tohle Rakušáci umí.

Radost nám zkazí kolona asi padesát kilometrů před Salzburkem, hodinové popojíždění mezi tunely. Pak už zase vše šlape jak hodinky. Kilometry dálnice necháváme za sebou, stejně tak hory, ty nádherné kopce.

Linec a my jsme stále blíž k hranicím. Kudy pojedeme po Čechách? Je neděle odpoledne, dopravní mapa hlásí velkou kolonu u Miličína a na všech hlavních příjezdech do Prahy doprava také houstne. Čím jsme blíže, tím se všechny kolony a s tím i dojezdové časy výrazně prodlužují. My ale do Prahy musíme, Verča chce domů. Rodí se rozhodnutí vyrazit oklikou. V Táboře sjíždíme z dálnice a s cílem vyhnout se silnici číslo 3 na Benešov, se motáme po okrskách. Navigace překvapivě ukazuje kratší dojezdové časy než po přímé hlavní silnici.

Do Prahy vjíždíme přes Jílové, Dolní Břežany a Pístnici. Loučíme se s Veronikou a hurá na Boleslav. Cesta z Prahy je volná, ale jak zjišťujeme na D10, opačným směrem je to peklo, přes dvacet pět kilometrů dlouhá kolona.

Jsme doma, vše jsme zvládli relativně bez problémů, já jen doufám, že nedorazí nějaká obálka z Rakouska, ale rychlost jsem se nažil poctivě dodržovat, ne že ne.

Tak na tohle vše budu ještě hodně dlouho vzpomínat. Holky, díky za to! A díky Dáše za velkou podporu a pomoc, bez toho by to nešlo.

O závodě

Uf, při psaní zážitků ze závodu a z cest jsem se znovu pořádně zapotil a toulal se vzpomínkami tam někde v kopcích a stezkách ve Slovinsku. Přidám ještě pár informací o závodu, snad se to bude hodit i dalším běžcům.

Julian Alps Trail Run nabízí trasy 10, 15, 25, 60, 100 a 170 km s centrem závodu ve známém horském středisku Kranjska Gora. Kratší trasy vedou po okolí města, delší trasy vás zavedou až na vrcholky Julských Alp a nabídnou nádherné výhledy, technické stezky, různé seběhy a výběhy, ale také dlouhá stoupání, horské louky a pastviny, ukáží vám krásu zdejších hor. A věřte, že ty hory vás okouzlí. 

Julian Alps Trail Run patří do skupiny závodů pod UTMB, lze zde tedy získat tzv. stones, které umožňují zařazení do registrace a losování na účast na některé z tras samotného UTMB v Chamonix.

Startovné

*Registration on the day of the event will only be possible if the distance is not fully occupied.
*Price inclusive of VAT. +6,5% Njuko fee will be added at check-out.

Organizace závodu

Organizace závodu byla na velmi dobré úrovni, před závodem chodily e-maily s různými pokyny a informacemi, ať již o povinné výbavě, programu celé akce nebo i pokyny pro parkování a doprovod běžců.

Na místě pak vše klapalo bez problémů. Jen to expo se stánky sponzorů jsem čekal trochu větší, ale to je jen taková podružná věc.

Značení trasy

Sice jsme si nahráli trasu do hodinek a uložili do mobilu, ale nebylo to vůbec potřeba. I v těch nejvyšších vrcholových partiích trasy nebo v lesních úsecích bylo značení trasy dostatečné a přehledné.

Občerstvovací stanice

Na naší 60kilometrové trase byly občerstvovací stanice na 11, 25, 40 a 51 kilometru. První dvě na horských chatách, další v údolí. Byly hojně zásobené vodou, kolou, iontovým nápojem, banány a sýrem. Také byly v nabídce kousky klobásy, pomeranče, rajčata, slané brambůrky. Na třetí byl vývar. Všeho bylo dost. Jen pití bylo takové jednotvárné cola, voda, ionťák, tělo si chvilkami žádalo nějakou změnu.

Na poslední občerstvovačce byla i káva a nealko pivo, to bylo skvělé a řekl bych potřebné zpestření.

Lidé na občerstvovačkách byli velmi příjemní, přátelští a běžcům pomáhali.

Povinná výbava

Povinná výbava na naši 60 km trasu byla následující:

Ubytování

Ubytování jsme volili v blízkosti místa startu, abychom se nemuseli ráno před startem dlouho někde trmácet nebo jet busem. Chata byla útulná a dobře vybavená, jen ta příjezdová cesta byla vždy, při každé jízdě tam a zpět, malým dobrodružstvím.

Ubytování doporučuji zamluvit, stejně jako koupit startovné, s předstihem, jsou pak výrazně lepší ceny.

Co nás to stálo

Startovné: včetně VAT bylo za 95 euro

Cesta

• 2xplná nádrž = 4000 Kč / 1000 Kč na jednoho
• Rakouská dálniční známka, kupovaná ve směnárně – 315 Kč
• Mýto: 2×13,50 euro

Ubytování: čt-ne: 10200 Kč/ tedy 2550 na osobu + turistický poplatek 1,5 eura na osobu a den, který platíme na místě.

Plus výdaje na jídlo.

Výbavu asi do výdajů přesně rozpočítat nejde, protože tu použiji i při tréninku nebo na jiných závodech. Těsně před závodem jsem dokupoval jen nepromokavou bundu a samozřejmě, jak už víte, píšťalku a obinadlo. Vše ale použiji i jinde. Nic speciálního, jen pro tento konkrétní závod, nebylo potřeba.

V čem jsme běželi

Když jsem se na nás před během podíval, tak by se dalo říci, že nás sponzoruje Decathlon, ale jen na první pohled, pár jiných věcí a částí vybavení se našlo.

Verča měla od Decathlonu oblečení, běžecké batohy a skládací karbonové hůlky. Stejné hůlky a batoh zvolila i Katka. Katka si značkově oblečení zpestřila o tričko Salming a běžeckou sukni Klimatex.

Veronika běžela v botách Evadict MT2. Katka obula Saucony Peregrine 13.

Já měl vybavení přeci je trochu pestřejší. Kraťasy a ponožky Evadict z Decathlonu, triko Crazy Idea. Běžecký batoh Instinct X10, hůlky Fizan. Běžel jsem v botách Dynafit Ultra 100, boty držely skvěle, ideální na tento typ závodu (recenzi najdete zde >>).

Ať již bylo vybavení od jakékoliv značky, měli jsme ho předem vyzkoušené a fungovalo nám bez problémů, zbytečných otlaků, oděrů a puchýřů.

 Co jsem tak různě koukal po botách ostatních závodníků, přiznávám, že to vždy na závodech sleduji, tak prim v pelotonu běžců hrály modely od Hoky Speedgoat 5 a Mafate 4. K vidění ale bylo i mnoho Dynafitů 100 a 50, Saucon Peregrine, a také různé Altry. Všimnul jsem si také Brooksů, Salomonů nebo trialových Asicsů.

Pokud vás napadá nějaký dotaz k závodu, napište mi rád odpovím nebo do článku doplním.

Možná se ptáte: A nezapomněl jsi na sebe? Vyprávíš o všech a o všem okolo a co ty?

Já si to neskutečně užil. Slovinsko a ty jeho hory, pastviny, louky, řeky, údolí a lidi mě okouzlili. Jsem velmi rád, že mě holky do toho zatáhly.

V závodě se mi běželo dobře, vše fungovalo, jen břicho se jednou ozvalo, ale to byla jen krátká epizodka, která naštěstí měla rychlý konec. I po závodě jsem se cítil, v rámci možností a s pocitem 60 km a 3000 nastoupených metrů, celkem dobře, až mne to překvapilo. Trénink byl dobrý (díky trenére!).

Holky to zvládly úžasně, velká gratulace jim. Báječné, jak se se vším popraly. Myslím, že jsme si společně krásně zazávodili a celý běžecký výlet do Slovinska jsme si pořádně užili.

A kam dál?

Chvilku bylo na společném chatu na Messengeru ticho, ale již pět dní po závodě se tam objevila otázka: Tak kam vyrazíme příště?

Mějte se fajn, užívejte si a třeba se potkáme někde na stezce!

Mohlo by se hodit – moje tipy na vybavení

Vesta pro trailový běh Evadict

Běžecké boty On Running

čelovky Fenix