Je to kousek od baráku, má to tradici, má to atmosféru a znám trať. Čtyři jasné signály, proč se zúčasnit Pojizerského krosu 2018.
Pojizerský kros 2018
- Bradlec – Kosmonosy, sobota 28.července
- Povrch trati: kombinace, silnice/36%/ a terén /polní a lesní cesty/.
- Délka závodu cca: 6.85 km
- více info: www.behej.stranky1.cz/pojizerskykros
Jsou vypsány standardní kategorie: Muži: do 39, 49, 59, nad 60 let. Ženy: do 34, nad 35 let. Ale Pojizerský kros má také něco navíc: Každý závodník je před startem zvážen, po doběhu zařazen do skupin podle váhy, které jsou pojmenovány podle různých chrtích plemen a na závěr odměněn.
V sobotu bych stejně šel běhat, tak proč nejít na Bradlec. Já to udělal jinak, abych se rozběhal a zahřál svaly, vyběhl jsem hned od vrátek. 2,7 km, skoro stále do kopce, to zahřeje. Rychlá registrace v místní hospodě. Strategicky zvolené místo startu a cíle. Startovné za 50 Kč.
Dostal jsem číslo a můžu se jít rozcvičit. Číslo je skvělé retro, to se již moc nevidí. Látkové číslo. Po doběhu se i se zavíracími špendlíky vrací. Na startu je 68 běžců a běžkyň všech věkových a váhových kategorií.
Očima prolítnu soupeře. Á, je tu také Jirka Miler, vítěz je tedy jasný, v posledních letech tu tento boleslavský atlet zaslouženě kraluje, neřeknu dopředu nic překvapujícího, vyhrál i letos. Vidím pár známých a také velkou skupinu biatlonistů, juniorů a juniorek z SKP Kornspitz Jablonec. Mezi trenéry a rodiči, této velké skupiny, jsem zahlédl známou tvář z TV. Ivan Masarčík, biatlonový expert ČT Sport, 2x stříbrný na MS v biatlonu ve štafetě ( 1990, 1995 ).
3,2,1 start
Trať je zvlněná, 2/3 trasy se běží po lesních cestách. Jen první kilometr od startu a poslední kilometr do cíle je po silnici. Od startu sbíhám s davem po silnici k lesu na údolím Jizery, proto Pojizerský kros. Řada běžců se pěkně natahuje.
Hlavně nepřepálit začátek. Okruh v lese je zvlněný a závěrečný výběh do kopce směr cíl dá zabrat. Trať je skvělá, prověří. Rád v tomto lese běhám. V lese je vyznačen okruh, který se běží dvakrát, po následuje výběh po silnici zpět k cíli před hospodou.
Začátek jsem trochu přepálil a tady na konci prvního okruhu, začíná mé trápení. Musím zvolnit. Zátopkovo „Když nemůžeš, přidej,“ nezafungovalo.
Čelo závodu už stoupá do cíle a já soupeřím s několika juniory a juniorkami na lesní pěšině. Z jedním klukem jsme si to ale nakonec pěkně rozdali na cílovém stoupání.
Rychlost je problém
Proč jsem se trápil? Jednak bylo již dost vedro, start byl v deset, jasno, ke třicítce. Že by chyběl cukr? Tělo bylo týden bez dávky cukru – celý týden jsem byl sušenek, koláčů a podobných pochutin 
Ale hlavně myslel jsem, že vydržím déle v rychlém tempu a zkusím to na 31-32 minut. Nešlo to. Přesto bylo malé zlepšení. Byl jsem již jednou, předloni. A čas jsem zlepšil o dvě minuty a nějakou tu sekundu. V sobotu jsem to dal za 35:08.
Po doběhu všech do cíle bylo tradiční vyhodnocení věkových a chrtích kategorií a pivko za odměnu. Domů jsem opět běžel, cesta z kopce dobře ubíhala a já si přemýšlel: Jestli se příště nechci takto trápit a chci si účast i na krátkých rychlých bězích užít, musím tomu trochu přizpůsobit své běhání. Rychlost se bude hodit i delší tratě. Je to pro mě výzva!
Již jsem to určitě jednou nebo dvakrát zmínil v nějakém předešlém reportu. Rychlost je trochu problém. Musím do běhání zařadit i nějaké tempové běhy, fartlek nebo intervaly.
Jen takové to pobíhání po lesích Českého ráje na závodění nestačí
Půlmarartón na pohodu za dvě hodiny ano. Ale … . Jestli já se pořád moc nešetřím?
Je třeba to změnit!
