První lyžníci u nás a příběh Hanče a Vrbaty

Ráno to vypadalo na krásný den, bylo teplé počasí, sníh tál, kapalo ze střech. Ale pak začala houstnout mlha a silný vítr přihnal temné mraky, ze kterých se na hřebeny Krkonoš snesl silný liják. Lyže na mokrém sněhu nejely.  Košile s látkovým číslem, promočená deštěm, se proměnila v ledový krunýř. Jeho síly slábnou.

„Barthel nesmí vyhrát, i kdybych měl padnout.“ Říkal ráno přátelům.

Jde to čím dál hůř. Srdce bije nepravidelně. Přemáhá ho únava.

A přitom vůbec dnes nechtěl jet. Žena čeká dítě a přála si, aby zůstal doma.

Padá, ale znovu se zvedne. Musí dojet, musí zvítězit.

Dnešní téma je: první lyžníci u nás a příběh Hanče a Vrbaty. Počítejte s pořádnou lyžovačkou.

Počátky lyžování u nás, bohužel, nejsou jen krásná poetika a prosluněné hory, jak z filmu Krakonoš a lyžníci, ale také dramatické příběhy, které končí tragicky.

Příběh Hanče a Vrbaty a film Krakonoš a lyžníci, jsou jako jing a jang, černá a bílá, tragédie a radost.

Podíváme se dnes na oba příběhy, mrkneme na Krakonoše a lyžníky, krásný rodinný film, na kterém si můžeme probrat počátky lyžování u nás, protože některé postavy z filmu, jako by z oka vypadli skutečným prvním lyžníkům u nás. A volně přejdu na druhý příběh, na příběh Hanče a Vrbaty. Celé nám to spojí osoba pana řídícího, který se objevuje v obou dramatech.

Audio a video verzi tohoto článku si poslechněte nebo zhlédněte zde:

Krakonoš a lyžníci

Nejdříve k světlejší části našeho dnešního příběhu, k filmu Krakonoš a lyžníci.

Na filmu Krakonoš a lyžníci si můžeme ukázat, připodobnit, jak začínalo lyžování u nás. Je v něm několik postav, které májí předobraz v některých tehdejší osobách.

Nejvíce nás bude zajímat čtveřice: Pan učitel, kolářský mistr, hrabě, lesníci. A samozřejmě lyže.

Anotace filmu Krakonoš a lyžníci by mohla znít:

Krakonoš a lyžníci je československá rodinný film, komedie s pohádkovými prvky. Odehrává se v Krkonoších koncem 19. století, kdy lidé v Krkonoších začali používat lyže. Natočila ho v roce 1980 režisérka Věra Plívová-Šimková. 

Ve filmu, jednu z hlavních rolí představuje pan učitel, hraje ho Ondřej Havelka, dále je tu jeho přítel a lesník v podání Miroslava Vladyky, kolářský mistr Vichr, hrabě Weinach, plná jednotřídka dětí, financové a pašerák.

My si z poetického příběhu filmu dnes vytáhneme jen ty začátky lyžování, dětské radosti a starosti, hon financů na pašeráka a samozřejmě Krakonoše, necháme pro teď trochu bokem.

Ve filmu je popsáno, jak nechal pan hrabě dovést lesníkům ski až Norska, jak se pokrokový učitel s kamarádem lesníkem učí lyžovat. Je tam Mistr Vichr, který vyrábí ty čerchmanský prkýnka, jak lyžím také říkají, protože jen málo, kdo se na nich udrží. A v tomto je právě ten odraz začátků českého lyžování u nás.

I natáčení filmu probíhalo nedaleko kolébce lyžování v Krkonoších. Film Krakonoš a lyžníci se natáčel v okolí Rokytnice na Jizerou, v Rokytně, Pasekách a Roprachticích. Od skutečného příběhů začátků lyžování ho dělí jen jeden kopec a jedno údolí. Přesuňme se do Jilemnice, Horních a Dolních Štěpanic.

První ski 

Skutečně, tehdejší majitel panství velké části Krkonoš, hrabě Jan Harrach, nechal dovézt z Norska a Rakouska lyže. Po jednom páru, z Norska jasanové a z Rakouska bukové. Tyto dva páry byly použity jako vzor. Kolářský mistr František Soukup z Horní Branné u Jilemnice (ve filmu Mistr Vichr) a sekerník Antonín Vondrák z dolnoštěpanické pily dostali za úkol podle nich zhotovit další páry. To byl prosinec roku 1892.

Úvodní problémy s výrobou, hlavně s ohýbáním špiček, rychle překonají a výroba se rozbíhá. Dojde i na kratší „prkýnka“ pro děti v dolnoštěpanické škole. Zde učí Jan Buchar, velký milovník hor, přírody, ale také všeho nového a pokrokového. Když jako pětadvacetiletý, v roce 1885, začínal jako učitel v Dolních Štěpanicích, byl plný nadšení a ideálů. Zrodila se velká osobnost, nejen pro Krkonoše. Zde se nám to vše začíná pěkně propojovat.

Jak se na začátku roku 1893 objevili v Jilemnici a okolí první lyžaři, byl Jan Buchar samozřejmě hned mezi nimi. A se svým přítelem, lesním adjunktem Václavem Kocourkem podniká po Krkonoších první delší výpravy na lyžích.

Hrabě Harrach

Hrabě Harrach pomohl v práci lesníkům, ale o další rozvoj lyžování v Krkonoších se postarali právě Jan Buchar, kolářský mistr Soukup a sekerník Antonín Vondrák. Nicméně je třeba říct, že hrabě Harrach byl velký místní mecenáš a významný podporovatel turistiky v Krkonoších. Například nechal vybudovat na vrchu Žalý rozhlednu, nejdříve v roce 1836 byla dřevěná, později ji nahradila železná konstrukce a nakonec v roce 1892 zde vyrostla 18 metrů vysoká zděná rozhledna, Harrach zde také nechal postavit boudu s restaurací, která sice po pár letech vyhořela, ale hrabě ji nechal vystavět znovu. 

Ale rychle zpět k lyžařům.

První lyžníci u nás

Hned v další roce 1894 zakládá Jan Buchar Český krkonošský spolek Ski v Jilemnici. Rozvoj lyžování v Jilemnici a po okolních kopcích je velmi rychlý, přesto nejde o první lyžaře u nás.

Již v zimě 1886-7 přišly první dva páry lyží do Prahy. Dostal je z Norska Josef Rössler Ořovský, na konci roku 1889 už bylo v Praze přes 24 párů.

Zatímco v Praze to byl sport více méně měšťácký až exklusivní, na horách šlo o obživu, někdy také zábavu a poznání krásy hor. Díky Janu Bucharovi a mistrům Soukupovi s Vondrákem si na lyžích užívají i děti ze Štěpanické školy. Zde také končí podobnost s filmem Krakonoš a lyžníci a postupně se přesuneme k Bohumilu Hančovi.

Protože se později se oba proudy rozvoje lyžařství u nás spojily. Krkonoše přivítaly Pražáky a začaly se konat první závody a organizované výlety po horách na lyžích, organizuje je, jak jinak, pan řídící Jan Buchar. Lyžníci v Krkonoších jsou nejvíce aktivní v okolí Jilemnice, Vysokého nad Jizerou a Harrachova. Na výlety do hor stále častěji zajíždí i lyžníci z Prahy.

Bohumil Hanč

V roce 1906 se do lyžařské spolku v Jilemnici přihlásil talentovaný Bohumil Hanč, a první vítězství na sebe nenechá dlouho čekat. Z Hanče se stává respektovaný závodník. Například vyhrává v třikrát po sobě (1907-9) mezinárodní závod na 50 km. Poslední dva ročníky jako voják císařsko-královské rakousko-uherské armády.

Po tříleté vojenské službě, část strávil se svým plukem v Liberci a část v Sarajevu, se vrací zpět do Krkonoš. A dál závodí, ale také se stará o svou rodinu, živí se jak tkadlec a přes léto zedničí. 

Začíná rok 1913. Hanč za svou lyžařskou kariéru, pokud se to tak dá říct, vybojoval přes dvacet pohárů a věcných cen a dalších čtyřicet plaket a medailí za čelní umístění na různých lyžařských závodech.

Už se sám ani moc do závodění nehrnul. Jeho žena Slávka čekala dítě, jejich prvorozený syn jim před rokem hned po narození zemřel, a tak ji nechtěl přidávat další starosti. Dnes bychom řekli nervy a stres. Tenkrát byl život na horách velmi tvrdý a někdy krutý.

Nakonec se ale nechal k účasti na Velikonočním závodě na 5O km přesvědčit, velký vliv na něj měl řídící Buchar a skutečnost, že se do závodu přihlásil skvělý německý lyžař Bartel. Hanč byl, stejně jako řídící Buchar, velký vlastenec a za své češství vždy bojoval.

Osudný závod

Velikonoce roku 1913 byly teplé a prosluněné, zejména dole pod kopci již sníh odtál. 

Hanč odchází z domova, bydleli se svou ženou v domku v Hrabačově, což je dneska část Jilemnice, v neděli dopoledne. Jde pěšky přes 25 kilometrů na Labskou boudu.

Celou neděli se na Labskou boudu, kde bylo zázemí závodu trousili jednotlivý účastníci pondělního závodu.

V roce 1913 byla Labská bouda velká horská chata nabízející místo pro přenocování až pro sto lidí.

Hanč byl na pokoji číslo 2 s Karlem Jarolímkem, který vzpomíná na společnou diskusi s Hančem o závodě: (cituji)

Zítra nesmíme soupeřit mezi sebou, řekl Hanč, ale musíme o vítězství bojovat společnými silami. Je jedno, jestli vyhraju já nebo ty, jen aby to nebyl nikdo z Němců.

Za největšího soupeře měli Bartela.

Jak je vidět, z Hanče pořád sálalo vlastenectví, a jak se dnes již můžeme pouze dohadovat, možná ho druhý den při závodě, toto soustředění se na tento cíl, trochu více motivovalo, než bylo hodno situace, která při závodě vznikla.

Trasa

Trasa závodu se na poslední chvilku měnila. Původně se měl jet velký okruh přes Martinovku, Petrovku a Špindlerovu boudu a dál k Obří a Luční boudě a zpět přes Petrovu boudu, Sněžné jámy Novoslezkou boudu, Voseckou a Labskou boudu, Zlaté návrší a dolů do Horních Míseček, kde měl být cíl.

Ale pro špatné sněhové podmínky v okolí Špindlerovky a Obří boudy se trasa výrazně změnila.

Byly vyznačeny dva okruhy, jeden delší, který se měl dvakrát a třetí kratší. Start na Labské boudě a cíl na Mísečkách.

První dvě kola se měla jet na okruhu:

Labská bouda, Martinovka, sedlo mezi Šišákem a Mužskými kameny, Martinovka, Sněžné jámy, Violík, Tvarožník, Novoslezská bouda (dnešní polská Hala Szrenicka), Vosecká, Tvarožník, Violík, Harrachovy kameny a Labská bouda.

Jedno kolo mělo přibližně dvacet kilometrů.

Třetí okruh by měl být kratší.

Od Labské boudy přímo nahoru na Sněžné jámy, dál na Violík, Harrachovy kameny, Zlaté návrší a dolů do Míseček k cíli Mísečné boudy – Rennerova bouda.

V závodě pak závodníci omylem jeli rovnou ze sedla pod Šišákem přímo přes Šišák a Vysoké kolo na Sněžné jámy. Vynechali návrat na Martinovku.

Cíl měl být na Mísečné boudě, tu již na rozdíl od ostatních bud na trase nemůžete dnes navštívit. Mísečná bouda, tehdejší největší bouda v oblasti Horních Míseček, stála asi 200 metrů východním směrem od dnešní Jilemnické boudy. Mísečná bouda patřila vdově Karolíně Rennerové, měla 24 pokojů s 54 lůžky a velkou noclehárnou.

V roce 1940 ale do základů vyhořela.

Chcete-li se o horských boudách v Krkonoších dozvědět více, určitě si pořiďte knihu Historie Krkonošských bud od Martina Bartoše, představím ji samostatně v nějakém další vyprávění. 

Trase vedla po cestách vyznačenými tyčemi a látkovými červenými proužky. Průjezdy kontrolovali kontroloři, kteří byli rozmístěny po trase.

Labská bouda

Závod

Závod byl rozdělen do dvou kategorií, na rychlostní a turistickou. V rychlostní kategorii pojedou závodníci bez zastávek, bez oddechu, 50 km najednou, občerstvovací stanice bude na Labské boudě, startují v půlminutových intervalech. Do turistické kategorie startují a jedou všichni najednou, s turistickým vybavením, povoleny jsou zastávky svačinu a oběd, několik kilometrů před cílem se teprve měli rozjet v souboji o vítězství.

 —-

Zatímco se na Labské boudě probouzí první lyžaři a chystají se na zdravotní prohlídku před závodem, z Mříčné nedaleko Jilemnice, vyráží cestou přes Rezek, kde se zastavil na myslivně, Hančův přítel, Václav Vrbata. Chtěl Hanče povzbudit. Již dříve to svému příteli slíbil.

Václav Vrbata byl o rok starší než Hanč, seznámili se za vojenské služby, když spolu jeden čas sloužili u pluku v Liberci. Vrbata, stejně jako Hanč, byl také členem Sokola, kde se také v Jilemnici často s Hančem po vojně potkávali.

Vrbata chtěl na Hanče počkat na trase, někde v okolí Harrachových kamenů.

To bychom ale moc poskočili časem, pojďme na start závodu a po časové ose toho tragického Velikonočního pondělí roku 1913.

— 

Závodníci rychlostního závodu odstartovaly 7:10 od Labské boudy. Na startu rychlostního závodu je 6 lyžařů:

• Bohumil Hanč
• Oswald Bartel
• Josef Feistauer
• Josef Scheiner
• Karel Jarolímek
• Emerich Rath

Startovalo se velmi hezkého počasí, hned ráno bylo slunečno a 8 stupňů, podle toho také závodníci byli ustrojení jen do košil, jeli bez čepic a rukavic.

Na paralelní turistický závod vyrazilo hned posléze devět lyžařů.

1.kolo

7,10: start prvního závodníka, startovalo se v půl minutových intervalech. (Proč a jak to bylo vyhodnoceno, když vyhrával první v cíli, se mi nepovedlo zjistit)

Jsem v prvním kole, závodníci hned nasadili strhující tempo.

Na Sněžných jámách je pořadí následující: Hanč, Feistauer, Jarolímek, Bartel, Rath, Scheiner. Hanč je na Sněžných jámách v 7:54, ostatní jsou zde seřazeni ve dvou minutách. Pak se pořadí různě promíchává.

Chvilku vede Jarolímek, u Vosecké vede Bartel, pak jde dovedení, někde okolo Violíku zase Hanč. Od této chvíle již bude pořád na čele …

Kolem osmé se začíná kazit počasí. Lyžaři jedou ze Sněžných jam kolem Violíku. Havelka, závodník z turistické skupiny vzpomíná:

„Kolem osmé se počasí začalo zvolna kazit, teplota klesla, pršelo, později chumelilo. Sílil vítr… .“

2.kolo

Hanč je v cíli prvního kola u Labské boudy v 9:41, s ním se drží Josef Feistauer.

Na Labské boudě mělo být připraveno občerstvení, ale závodníky, kteří projeli první kolo velmi rychle, takto brzo nikdo nečekal.

Když dorazili k Labské, bylo jim řečeno, že čaj bude až za chvilku. Hanč ale zahlédl, že se blíží Bartel, tak nečekal a jel dál, stejně tak Feistauer.

Bartel projel kolem Labské boudy hned dvě minuty po nich.

Počasí se nadále velmi zhoršuje, vítr sílil, déšť nahradila silná vánice.

Na Labské boudě vzdávají Jarolímek a Rath pro odřeniny na nohou. Hanč projíždí okolo Sněžných jam v 10:37. V tu dobu již nejede ani Bartel, který vzdal již před dvaceti minutami, a sjel zpět do Labské boudy. Na Sněžných jámách, okolo třičtvrtě na jedenáct, vzdávají Feistauer a Scheiner, po krátkém zotavení sjížějí dolů na Labskou. Hanč je trati sám.

Nejedou ani jezdci z turistické skupiny, kteří také vzdávají a vracejí se na Labskou boudu. Havelka na to vzpomíná:

„Na Labské to vypadalo jako v nemocnici. Závodníci si natírali tváře a ruce olejem, vařil se horký čaj a mléko, někteří leželi vyčerpáni v posteli.“

Hanč se zatím, žene vichřicí a vánicí dál po trase.

10:47 projíždí kolem Violíku

Vítr fouká Hančovi do zad, čtyři kilometry od Violíku k Novoslezské boudě jede jen 16 minut.

11:03 Novoslezská bouda, Hanč dostává od kontrolola Mutticha kousek citronu a rukavice.

11:23 Hanč jede okolo Vosecké boudy

11:52 Hanč je zase zpět u Violíku

Na Violíku je kontrolor dr. Vajna. Protože od Hančova průjezdu opačným směrem uplynula již hodina a nikdo zde neprojel krom Hanče, je více než jasné, že ostatní vzdali. Dr. Vajna to volá na Hanče, ale Hanč ho ve vichřici neslyší a uhání dál dolů k Pramenům Labe.

Dr. Vajna sjíždí dolů do Labské boudy.

Je 11:52, vichřice a sněhová bouře řádí na vrcholcích Krkonoš, dr. Vajna se dívá za ujíždějícím Hančem.

Co se pak dělo dál? Co bylo s Hančem? Jak do příběhu vstupuje Vrbata? To jsou otázky, které čekají na zodpovězení, na část již nikdy nedostaneme odpověď.

Bartel a ostatní vzdali a Hanč je stále na trase, neví, že závod skončil. Dr. Vajnu neslyšel. Kontroloři od Harracových kamenů se také vrátili na Labskou boudu, mrzli nemohli už ve vánici vydržet. Hanč se neměl, jak dozvědět, že vyhrál, protože je v závodě jediný a že závod skončil.

Všeobecně se předpokládalo, že až Hanč dokončí druhé kolo a závod skončí. Předpokládaný čas jeho dojezdu byl okolo jedné hodiny po poledni.

Záchraná operace

Když se ale ani ve 13:15 Hanč neobjevil, vydali se ho hledat. Karel Jarolímek jel směrem k Harrachovým kamenům, Emerich Rath a o chvilku za ním i Ing. Fischer, směrem ke Zlatému návrší.

Jarolímek se vrací s nepořízenou. „Chvílemi jsem lezl proti větru po čtyřech. Bývám v horách často, ale nikdy v životě jsem něco takového nezažil.“ Vzpomíná Jarolímek. Do Labské přijíždí zpět okolo druhé.

Ing. Fischer míjí Ratha a jede dál, dostává se až dolů do Míseček, snad kdyby se Hanč raději vydal ve vichřici z kopce dolů. Pod kopce je počasí daleko klidnější.

Rath vypravuje

V půl třetí vrazí do dveří Labské boudy Rath: „Lidi, kde jste kdo, pro kristapána, rychle. Hanč leží, tam kousek od Zlatého návrší, je to s ním zlé!“

Svalil se na zem vyčerpáním. V chatě nastává zmatek, ale pár minut poté se vydává šesti členná záchranná skupina s rohačkami do vánice.

Rath na nalezení Hanče vzpomíná:

„Vidím na zemi člověka, lyže má zkřížené, nemůže vstát.“ Volám na něho: Lehněte si na záda a srovnejte lyže.“

„Co?“ ptá se. A dál nesouvisle něco mumlá.

Má sobě číslo a … „Vždyť je to Hanč!“ Vůbec mne nevnímá.

Nemohu na lyžích zvednout, sundávám svoje i jeho lyže. Sněhová bouře nepolevuje, byla stále prudší. Vzal jsem Hanče pod bokem, jednu jeho ruku jsem si dal okolo krku a druhé mu vtiskl hůl. Takto jsem chtěl s ním dojít do boudy. Hanč ani toto nezvládl. Přehodil jsem si ho proto přes záda a nesl ho asi pět set metrů směrem k Labské boudě. Bořil jsem se, každých dvacet kroků jsem si musel oddechnout, protože Hanč mě držel ztuhlou rukou okolo krku a škrtil. Doufal jsem v pomoc z Labské boudy, vždy jsem ho naložil a plazil se dál. Vánice vála proti nám.

Viděl jsem, že se takto do boudy nedostaneme. Posadil jsem Hanče k tyči, běžel jsem zpět pro své lyže. Jsem znovu u Hanče. „Vydrž, prosím tě, pomoc tu bude hned.“ Opouštím Hanče a jako o závod, z posledních sil, běžím do Labské boudy. Uzavírá vyprávění Emerich Rath.

Možná si říkáte, proč Rath netáhl Hanče na Vrbatovu boudu, která je kousek od místa, kde ho našel. Ale ta ještě nestále, stavěla se až v padesátých letech a byla právě na počest Vrbaty po něm pojmenována. 

Vše je marné

Záchranná četa nachází Hanče zhrouceného, leží skroucený na sněhu. Jarolímek se ho hned pokouší oživovat. Tře mu hruď a zkouší dát Hančovi trochu koňaku do úst, vše ale bylo marné. Rychle nakládají Hanče na rohačky a vracejí se do Labské boudy.

Jsou asi tři hodiny. Pokračují v oživování. To na chvilku vypadá nadějně, Hančovi tluče srdce a dýchá, ale doktor Šimer ví, že je zle. Nejde jen o zmrznutí, podchlazení, ale o ochrnutí srdce. Pomohla by, možná, kafrová injekce, ale ta není na Labské boudě k dispozici. Po půl hodině dalšího oživovaní je konec. Hanč nedýchá, jeho srdce dotlouklo.

„Po půl hodině bylo zřejmé, že je všechno marné. Srdce ani na okamžik netlouklo, plíce nezabraly, ani oční pupilky nereagovali na dotek. Nemohli jsme tomu uvěřit, byl konec!“ napsal ve svém deníku Scheiner

Hanč zemřel.

Výhled od Mohyly Hanče a Vrbaty, foto: Martin Lukeš

V 11:52 viděl dr. Vajna Hanče u Violíku, po půl druhé ho nachází Rath kousek od Zlatého návrší. Co se dělo mezitím?

Můžeme se jen dohadovat, protože do příběhu se zaplétá Vrbata, o kterém nikdo na Labské neví a naposledy ho viděli dopoledne v myslivně na Rezku, když odcházel směrem na Dvoračky.

Když se v létě nebo v zimě za krásného počasí rozhlédneme od dnešní Mohyly Hanče a Vrbaty, vidíme celé místo této tragédie jak na dlani, vše je přehledné a dá se říci, hned kousek od sebe. Sněhová bouře a silný vítr, to Velikonoční pondělí, proměnil tento krásný kout Krkonoš na místo tragédie. 

Pravděpodobný scénář setkání Hanče a Vrbaty je následující.

Jelikož jde Vrbata od Dvoraček, potkává Hanče někde na cestě u Harrachových kamenů. Tam už není kontrolor, protože se stáhl na Labskou boudu, jak jsem psal výše. Hanč je na pokraji svých sil. Ale přítomnost svého obětavého přítele ho povzbudí. Vrbata mu vnutí svůj kabát a čepici. Hanč se potácí dál. Mine odbočku na trati a cestou z kopce na Zlaté návrší vysílením padá. Nemůže se zvednou, zůstává ležet. Zde ho najde Rath.

Vrbata se pomalu vydává v Hančových stopách, asi chce sjet na Mísečky, kde se měli v cíli s Hančem po závodě sejít. 

Rath sundává Hančovi lyže a táhne ho na zádech směrem k Labské. Později se vrací pro své lyže, ale Hančovi zůstávají stále zapíchnuté ve sněhu. Ty pak asi nachází Vrbata.

Ví, že lyže jsou pro Hanče téměř posvátné a nenechal by je jen tak zapíchnuté ve sněhu. Chodí okolo, hledá Hanče, ale ten už je nesen na Labskou boudu. Ve sněhové bouři nic není vidět. Vrbata je jen v košili, postupně i jemu dochází síly a začne mrznout. Po chvilce dalšího bloudění usedá k Hančovým lyžím a choulí se do klubíčka, aby co nejlépe odolával větru a sněhu.

Nyní se opět vraťme od dohadů do reálu.

Zda se stala dalších z řady ďábelských náhod toho dne. Tato náhoda stála život Vrbatu. Poté, co do Mísečné boudy dorazil Ing. Fischer přišel směrem od vrcholů i německý horal, v literatuře je popisován jako poslíček, přihlouplý tamní občan. Fischer se ho ptá, zda neviděl někde člověka jen v košili a s číslem na prsou. Ten odpovídá, že ne.

Po chvíli přiběhl k Fischerovi hostinský Renner, že ten Němec v kuchyni vypráví, že viděl na hoře zapíchnuté lyže a leží u nich nějaký člověk. Prý na něj něco volal česky, ale on mluví pouze německy, tak šel dál.

Ing. Fischer hned všechny zalarmuje a on s dalšími třemi muži se vydávají rychle nahoru k Zlatému návrší.

Po Hančově smrti si v Labské boudě uvědomili, že Hanč měl na sobě kabát a čepici, i když vyjížděl jen v košili. Čí je to kabát? Přemýšleli.

Okolo čtvrté vyráží skupina z Labské boudy, aby zjistila, zda je Ing. Fischer v pořádku na Mísečkách. Cestou se obě skupiny potkávají a nachází schoulenou postavu v košili.

Ing. Fischer se domnívá, že našli Hanče, ale Havelka mu říká, že to on není, Hanč leží mrtví na Labské boudě. Kdo to tedy je?

Nakládají tělo na saně sjíždí dolu do Mísečné boudy, kde ale brzy poznají, že pokusy o oživování jsou marné. Stále nevědí, kdo to je.

Ještě ten večer byl mrtvý Hanč, zabalený do prostěradel a pokrývek, odvezen z Labský boudy. Dva těžaři ho dovezli na saních na Martinovku, odtud byl saněmi taženými koněm svezen do márnice ve Špindlerově mlýně.

Druhé tělo z Horních Míseček bylo v noci dopraveno do márnice ve Vítkovicích. Kde ho druhý den identifikoval jeho bratr, který se ho ráno vydal hledat, když se neobjevil doma. Poznal také kabát a čepici, které měl na sobě Hanč, byly tedy Vrbatovy.

Ve středu, pozdě večer, byly obě rakve uloženy vedle sebe v jilemnické sokolovně. Ve čtvrtek se sokolovna a okolí plní lidmi. Lidé se přišli rozloučit s Hančem a Vrbatou. Dlouhou řeč nad jejich rakvemi přednesl také řídící Jan Buchar. Hanč je pochovám na hřbitově v Jilemnici, Vrbata v nedaleké Mříčné

Mohyla Hanče a Vrbaty

Mohyla Hanče a Vrbaty a Hančův pomník

Hned druhý den po Hančově smrti postavil Rath kříž, ze zlomené lyže, na místě, kde Hanče zanechal po tažení ve vánici. Podobný kříž postavili lyžaři i na místě, kde byl nalezen Vrbata.

Lidé si výročí smrti Hanče a Vrbaty stále připomínají, u křížů se postupně vrší kamení, vznikají nápady postavit kamenné mohyly.

V roce 1922 byla odhalena menší mohyla v místech, kde skonal Hanč. Velká mohyla na nejvyšším místě návrší, dnes pojmenované Vrbatovo návrší, nedaleko místa, kde zemřel Vrbata, byla odhalena 4. října 1925

K 25. výročí tragédie se v březnu 1938 na Zlatém návrší u Mohyly koná vzpomínková akce, které zúčastní většina závodníků z osudného dne, ze Sudet také přijede německý závodník Bartel.

Za války jsou obě mohyly poničeny, po válce se dočkají rychlé obnovy.

V létě roku 2012 byla Mohyla opravena lyžaři Čks Ski Jilemnice, vedenými Vlastimilem Mendřickým, za podpory KRNAP Vrchlabí a firmy Kampa Jilemnice.

Hančův pomník

Za druhé světové války umírá i Hančova žena. Ta krátce po osudném závodě porodila syna Bohumila, ale zůstala úplně bez prostředků. Přátelé pro ni uspořádali finanční sbírku, aby jí pomohli přečkat čas, než zase začne po porodu pracovat. I dál je přátelé podporovali, nejvíce Karel Jarolímek, u kterého později Hančův syn bydlel v době studií.

A jak dopadly osudy některých dalších účastníků této nešťastné tragédie?

Karel Jarolímek

Byl sportovec tělem i duší a také ve své práci architekta se zaměřoval na sport. Navrhoval skokanské můstky. Nejznámější je postaven ve Vysokých Tatrách na Štrbském plese s nájezdovou věží vysokou 54 metrů. Pracoval i v mezinárodní skokanské komisi, kontroloval můstky a dělal rozhodčího. Zemřel v roce 1970, bylo mu 82 roků.

Emerich Rath

Tohoto pražského Němce a výborného sportovce, komunistická propaganda a režim úplně zničil. Rath  (5. listopadu 1883, Praha – 21. prosince 1962, Broumov)  byl všestranný sportovec. Boxoval ( byl mistrem Německa v těžké váze v roce 1912 ). Byl skvělý běžec, v letech 1908 a 1912 reprezentoval Rakousko na olympijských hrách v maratonu, za Česko nastoupil na Mistrovství Evropy v hokeji v roce 1914, několikrát u nás vyhrál závody mezi kajakáři. A samozřejmě výborně jezdil na lyžích.

Za druhé světové války se nehlásil k Německu, naopak pomáhal při skrývání Židů. Po válce si v Praze otevřel obchod se sportovním vybavení a vybavením pro trempink. Vše se po roce 1948 a komunistickém puči obrátilo. Dokonce za propagaci amerikanismu a západního stylu života skončil na rok ve vězení.

Později se živil jako pomocník na stavbách a metař. Přišel o veškerý majetek, umírá v roce 1962 v domově důchodců, kam ho komunistický režim „umístil“.

Emerich Rath byl Hančův velký přítel, velmi dobře se znali, často se potkávali, nejen na lyžařských závodech. A byl to právě Rath, který se snažil vyčerpaného Hanče donést na Labskou boudu.

Emerichu Rathovi se až v posledních letech, kdy si lidé znovu připomínají tuto krkonošskou tragédii, dostalo uznání. V roce 2004 mu udělil Klub pro Fair play při Českém olympijském výboru zvláštní cenu In memoriam.

Své místo v historii českého lyžování a hor později získali i dva kontroloři ze závodu.

Kamil Vladislav Muttich

Další zajímavou osobností, která je spjata z Krkonoši a závodem, při němž Hanč zahynul, je akademický malíř Kamil Vladislav Muttich.

Při závodě byl jedním z kontrolorů, byl otočce na Nové slezské boudě. Jeho dílo slouží v Krkonoších až do dnešních dní. Je totiž autorem krkonošského hřebenového značení, takzvaných němých značek. Ty jsou v Krkonoších od roku 1923.

Vladimír Záboj Vaina a Horská služba

Byl to právě dr. Vaina, který volal na Hanče u Violíku, ať zastaví, že už jede sám.

Vaina měl pak velký podíl na vytvoření funkční horské služby v Krkonoších. Před zimou 1934 byl v Krkonoších vytvořen samostatný záchranný sbor o šesti oddílech (oddíl hasičů, oddíl učitelů lyžování a sportovní oddíly). 12. května 1935 byla založena jednotná organizace Horské služby v Krkonoších. Pro účely pomoci turistům bylo postaveno prvních pět stanic první pomoci. Jakožto vrchlabský okresní hejtman, jím byl jmenován právě Vladimír Záboj Vaina.

Na počest činu Václava Vrbaty, kdy poskytl Hančovi svůj kabát, i když věděl, že ohrožuje zároveň svůj život, je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR.

A co pan řídící Buchar? 

Jan Buchar

Role pana učitele ve filmu Krakonoš a lyžníci, jak jsme si připomněli na začátku a kterého hrál Ondřej Havelka, byla inspirována právě Janem Bucharem, učitelem z Dolních Štěpanic a jedním ze zakladatelů spolku SKI v Jilemnici a Výrazně se podílel na vzniku Svazu českých lyžařů, který byl založen 21. listopadu 1903 v Jablonci nad Jizerou. Byl první předseda prvního národního lyžařského svazu na světě – Svazu lyžařů v Království Českém. Svaz vedl od jeho založení v roce 1903 do roku 1907, kdy jej v této pozici vystřídal jeho přítel Josef Rössler Ořovský.

Byl to propagátor turistiky, lyžování a Krkonoš. A skutečně, stejně jako ve filmu Krakonoš a lyžníci, patřil k prvním lyžařům v Krkonoších, přátelil se s lesníky, kteří jako první v Krkonoších měli ski, pořádal přednášky a výlety po horách. Zemřel 10. října 1932 v Praze po těžkém zranění, poté co byl u Národního divadla sražen nákladním autem.

V síni slávy českého lyžování jsou v sekci zakladatelů z našeho příběhu Bohumil Hanč, Václav Vrbata, Emerich Rath a Karel Jarolímek. V sekci předsedů jsou Jan Buchar a Josef Scheiner.

Filmy 

O tomto tragickém závodu byly u nás natočeny dva filmy.

První, Synové hor, vychází z knihy František Kožíka a natočil ho v roce 1956 režisér Čeněk Duba. Hlavních rolích Hanče a Vrbaty se představili Josef Bek a Jiří Vala.

Kniha a film mají v sobě velkou romantiku hor, a ukazují realitu, jak se tenkrát před první válkou žilo na horách, ale tuto realitu dost upravily, s ohledem na tehdejší propagandu padesátých let, kdy film vznikl.

Přehnané zdůrazňování češství nebo vykořisťovatel v podobě obchodníka s látkami jsou poplatné komunistické ideologii. Neříkám, že obchodník nebyl zloduch a Hanč nebyl vlastenec, ale film tomu násobně dost přidává. Nepřidalo tomu ani karikaturní ztvárnění pana řídícího Buchara, hraje ho Jaroslav Vojta nebo lyžaře Feistauera, kterého hraje Miloš Nesvadba. Navíc film úplně opomíjí důležitou roli Emericha Ratha. Ve filmu je jeho jméno zmíněno okrajově, snad jen dvakrát nebo třikrát.

Druhý film, Poslední závod, je naopak Ratha plný. Jde o nový film, který měl premiéru v roce 2022. Natočil ho režisér Tomáš Hodan. Hlavní roli Hanče ztvárnil Kryštof Hádek, Vrbatu hrál Vladimír Pokorný, mladého Ratha Marek Adamczyk, a vypravěče filmu, staršího Emericha Ratha hrál skvělý Oldřich Kaiser.

Film je pěknou poctou Hančovi s Vrbatou, ale trochu se mu škodí, že skáče mezi dvěma příběhy, příběhem závodu a příběhem života Emericha Ratha.

—

A to je konec našeho dramatického příběhu. Příběhu velkého přátelství a nešťastného tragického a osudného závodu.

Vichřice, to Velikonoční pondělí roku 1913, řádila na vrcholcích Krkonoš neuvěřitelnou silou a husté sněžení snížilo viditelnost na minimum. Nelze se pak divit, že za krásného počasí, kdy je v oblasti okolo Labské boudy, vše krásně skoro na dosah, se najednou lidi míjí, bloudí a umírají. Hory dokážou být někdy velmi kruté.

Vrbatovo návrší, foto: Martin Lukeš

Sám jsem zažil pár rychlých změn počasí na horách, a to i přímo v těchto místech Krkonoš, kde se odehrál příběh Hanče a Vrbaty. Naštěstí ale jen v létě, kdy se sice strhla velmi prudká bouře, ale stále byla určitá viditelnost. Navíc dnes je po Krkonoších velmi hustá síť značení, výborně fungující Horská služba. V posledních letech s navigací a pomocí při nesnázích dost pomáhají různé mobilní aplikace, jako jsou Záchranka nebo mapy.cz.

Na závěr bych rád věnoval vzpomínku na Hanče, Vrbatu a další, kteří našli věčný pokoj na horách. A uctil jejich památku.

Zároveň chci poděkovat všem, kteří se starají o turisty na horách, spravují horské chodníky a stezky a starají se o naši bezpečnost. Zvláštní díky všem členům Horské služby, současným, minulým i těm, kteří se na to chystají.

Zastavte se při návštěvě Krkonoš u Mohyly Hanče a Vrbaty a vzpomeňte na tento příběh.

Mohlo by se hodit – moje tipy na vybavení

Vesta pro trailový běh Evadict

Běžecké boty On Running

čelovky Fenix