Trail run trip po Zlaté stezce Českého ráje

Trail run trip po Zlaté stezce Českého ráje aneb pěkná běžecká dovolená

„Dostal jsem takový nápad: přeběhnout Český ráj po Zlaté stezce.“

„Dobrý. Kolik to je?“

„Asi 120, z Jičína se klikatí až do Bolky.“

S dcerou jsem diskutovali při krátkém výběhu na konci července. Pak bylo chvilku ticho, klusali jsem vedle sebe a každý si myslel na to své.

„Hele, a co kdybychom to udělali jako puťák?“ Zeptala se najednou Bára ( 17 let ).

„Jak, jako puťák? Já myslel, že v pátek navečer vyběhnu a někdy v neděli se snad vrátím domů.“

„Poběžím s tebou. Rozdělíme to na několik dní. Vždy někde přespíme ve stanu.“

Je vždy se vším rychle hotová, ale takto to nějak vzniklo. Postupně jsme vše naplánovali, přemluvili další členy rodiny a vznikl konečný cílový plán.

Přeběh Českého ráje po stopách Zlaté stezky

Plán byl následující:

Já a Bára vyrazíme v úterý ráno z Jičína, první den doběhneme na Malou Skálu, kde v kempu přespíme. Zatím co mi poběžíme, druhá část výpravy, Dáša a Jonáš, přijede autem, se stany a další výbavou, stejně tak po další dny.

Druhý den bude cíl v kempu Svitačka pod Troskami. Třetí den se vydáme směr Kost a dál k Mnichovu Hradišti, přespíme v kempu u koupaliště na Klášteře. Poslední den doběhneme do Mladé Boleslavi.

Byla před námi velká výzva: sto dvaceti kilometrů běhu, stanování a trochu té logistiky.

Jak říkala Bára při plánování: „Ty budeš mít dobrodružství, já své putování a přitom si pěkně zaběháme.“

Bára chtěla totiž putovat po nějaké stezce. Já chtěl trochu vystoupit ze své komfortní zóny, nesmějte se, ale pod stanem jsem byl naposledy snad někdy před pětadvaceti lety. Naštěstí Dáša souhlasila, že bude zajišťovat servis okolo a ujala se role řidičky, kuchařky a zdravotnice. Syn Jonáš (14 ) se také přidal.

Zvu vás na cestopis o běžeckém putování Českým rájem po jeho Zlaté stezce. Na konci článku také naleznete recenze jednotlivých kempů, kde jsme stanovali a něco málo o službách v Českém ráji.

Mapa celé naší trasy – Zlatá stezka českého ráje ( zdroj: mapy.cz )

Zlatá stezka Českého ráje

Klikatí se celou oblastí Českého ráje. Je značena červenou turistickou značkou a na ukazatelích je vždy uvedeno, že jde o tuto stezku. V Mnichově Hradišti se napojuje na jednu z větví Svatojakubské cesty.

Začíná v Jičíně na Valdštejnově náměstí a končí v Mladé Boleslavi na Staroměstském náměstí. Prochází přes nebo okolo většiny památek, přírodních útvarů a dalších zajímavých v Českém ráji. Klikatí se krajem plný lesů a pískovcových skal, po kopcích i v údolích.

První ukazatel na trase. Jičín, Valdštejnovo náměstí

Úterý, den 1

První den jsem si rozplánovali na tři etapy. Jičín – vrch Tábor. Tábor – Kozákov a Kozákov – Malá Skála.

Každý den jsme měli takto rozplánováný. Bára běhá pravidelně, spolu jsem si zaběhli i Půlmaraton v Českém ráji v závodním tempu ( 1:53 ) a udělali cca 26 km v Krkonoších při Putováním za východem slunce. Ale chtěl jsem, aby měla vždy po 10-15 km pauzu a odpočinek.

Počasí nám po celý týden přálo, a tak jsem batohu nesl jen jídlo ( nějaké tyčinky a banán ) a pití. Láhev s pitím měla za pasem také Bára. Etapy byly vždy naplánovány k nějakému turisticky známému místu, kde jsme se v případě potřeby chtěli i najíst normálního jídla. Dcera je veganka a s jídlem to bohužel nebylo jednoduché, ale o tom až později ( jídlo, služby, kempy apod. zhodnotím ke konci textu).

Červená turistická značka se stala naším ukazatelem pro další čtyři dny. V úterý v jedenáct tedy vyrážíme z Jičína, probíháme Valdickou branou, běžíme Valdštejnskou alejí a u Valdštejnské lodžie uhýbáme ven z Jičína. Jičín a Valdštejn zkrátka patří k sobě.

Na tuto první část jsem se dost těšil, protože tuto oblast Českého ráje nemám moc proběhanou a prochozenou. Byl jsme zvědavý, čím nás překvapí.

Pokračovali jsem okolo vrchu Zebín k Železnici.

“Teď střelíš proti Jičínu!” rozkázal a sfoukl všechen prášek z dlaně Rumcajsovi do nosu. Rumcajs se zajíkl, zrudl a cítí, jak to v něm začíná pracovat k hrozné ráně. Stačí ještě křiknout: “Vždyť já to město Jičín zastřelím!” Manka přiskočila – a v posledním šeptnutí vteřinky pootočila Rumcajse proti kopci Zebínu. Bouchla rána. Jičín zůstal celý, ale od toho dne je v kopci Zebínu ta veliká jáma. Zdroj: http://pohadky-online.eu

↑ Zebín 

← Valdická brána, Jičín

První den jsem si vyšlápli dva nejvyšší kopce na trase. Ze Železnice se začalo již trochu stoupat. Od Kyjí se šlo již nahoru na vrch Tábor ( 678 m ).

Zatím se nám běželo skvěle, musel jsem i Báru trochu mírnit, abychom nepřepálili začátek. Já měl trochu strach, co s mnou udělá nedělní maraton.

Kopec na Tábor nám dal poprvé pořádně zabrat. Poslední kilometr je opravdu hodně příkrý.

Prvních 11 kilometrů a první etapa za námi. Dáváme si dvacet minut pauzu, doplníme vodu, dám si ochucených Birella a sníme tyčinku.

Sil máme ještě dost, tak vylezme i na zdejší Tichánkovu rozhlednu. Výhled po Českém ráji a na opačnou stranu, kde jsou Krkonoše je nádherný. Vystoupat 145 schodů se vyplatilo.

Tichánkova rozhledna, vrch Tábor

Druhá etapa prvního dne začíná seběhem. Trasa se klikatí a vlní krajem, na o rovinku zde nezavadíš. Od rozcestí Zelený háj začínáme stoupat na Kozákov, nejvyšší bod Českého ráje ( 744 m ). A jde se hned zostra, na úseku Žlábek – Bačov je kopec pěkně prudký.

Z Bačova vede červená po klikatící se silnici až k Riegrově chatě na vrcholu. Už máme něco v nohách, ta cesta snad nikdy neskončí.

S posledními zbytky vody dobíháme na vrchol a po dalších 15 kilometrech ukončujeme druhou etapu. Do cíle to máme cca dalších deset, ale přemýšlíme o něčem větším k jídlu. V chatě je restaurace a venku je kiosek. Bára si nic nevybrala a já také neměl chuť na klobásu, hranolky nebo nějakou klasickou českou omáčku. Vytáhli jsme další tyčinky z našich zásob a jen nakoupili vodu a další ochucený Birell, který se tak stal naším oficiálním ionťákem výpravy.

Riegrova chata s rozhlednou, Kozákov

Na vrcholu dost foukalo, tak jsme hned po čtvrt hodině vyrazili směr cíl Malá Skála, před Hamštejn, Koberovy, Besedice.

Seběh z Kozákova do Hamštejna a pak z Besedic na Malou Skálu je místy náročný a prudký, tělo si moc neodpočinulo. Únava se stupňovala. Bára si začala stěžovat na bolest kolen při sebězích.

Dáša s Jonášem na nás již v kempu čekali. Dal jsem si krutí guláš s rýží a Bára své veganské jídlo, zásoby ještě z domova. Ochladili jsme si nohy v Jizeře a vyrazili na procházku po Malé Skále. Pivo při jednotlivých zastávkách u Boučkova statku a Pizzařství ve mne je zasyčelo.
Zvládl jsem se do stanu dostat bez manuálu.

O spaní se nedá moc mluvit. Bylo tvrdé i přes dvě karimatky. Nechápu, proč v noci houká vlak A ten hluk aut ze silnice byl také zbytečně hlučný. Místo odpočinku jsem se celou noc tak nějak jen převaloval.

Výhled na Suché skály

Shrnutí, 1. den

1. etapa Jičín – vrch Tábor: 10,99 km, čas: 1:29:57, tempo: 8:11 min/km, získané metry: 491

2. etapa vrch Tábor – Kozákov: 15,56 km, čas: 2:02:41, tempo: 7:53 min/km, získané metry: 474

3. etapa Kozákov – Malá Skála: 10,09 km, čas: 1:23:14, tempo: 8:15 min/km, získané metry: 187

celkem: 36,64 km

Středa, den 2

Ráno snídaně a vyrážíme dál. I přes špatný spánek se mi druhý den běželo dobře. Bára na tom bohužel byla nejdříve opačně.

„Nějak tě to dnes nebaví.“ Ptám se jí asi po pěti kilometrech.

„Zatím mne to přímo ser-“ nebere si servírvítky.

Začátek nebyl moc běhavý a nějaká únava ze včerejška v tělu zůstala.

Z Malé Skály se hned od startu stoupalo k Pantheonu, skálami a kamením se pokračovalo dál, až ke zřícenině hradu Frýdštejn. Včera jsme si kopec na Kozákov téměř celý vyběhli, dnes to po těch schodech, kamenech a kořenech moc nešlo. První tři kilometry trvaly přes třicet minut.

Zřícenina hradu Frýdštejn

Od Frýdštejna ale následuje pohodovější úsek. Nálada v týmu se zlepšila. Zrychlili jsme. Také jsme se již těšili do Dolánek, abychom si vyměnili a doplnili vodu. Voda z kempu na Malé Skále byla moc chlorovaná. Nechutnala. Na hnus se prostě nedá běhat.

Bohužel do Dolánek se sbíhá po silnici. Je to relativně krátký kopec, ale je velmi prudký. Bára zase začala trochu bolet kolena, která včera načala při seběhu z Kozákova.

Využili jsme zázemí a sociálek kempu v Dolánkách a vyrazili dále po červené. Přes Turnov jsme se promotali vcelku bez problémů. Červená značka nás spolehlivě provedla městem až k Mašovu, kde na nás čekal takový malý bombónek. Výstup k rozhledně Hlavatice. Nejdříve schody, pak úzká silnička, po které následuje přírodní cesta. Vždy příkře vzhůru.

Už se nesnažíme v kopci o běh, kopce začínají dost bolet, stehna nadávají.

Rozhledna Hlavatice. Krásný výhled, Bára má bojovnou náladu.

Z Hlavatice to byl jen krátký lesní úsek k hradu Valdštejn a k cíli první středeční etapy. Dnes jsme to rozdělili jen na dvě části, čekala nás menší porce kilometrů.

U hradu Valdštejn, jednoho z nejstarších hradů v oblasti Českého ráje, jsme dokoupili vodu, pojedli tyčinku a banán. Z průběžných zpráv jsme věděli, že podpůrný tým je již v kempu.

„Co to jeee?“

„My jsme ti to říkali.“

„Já myslel, že si děláte srandu. Na táboře to byl větší luxus.“ Jonáš byl očividně nadšený.

Hrad Valdštej ( založen kolem roku 1260 ), nádvoří a  jeden ze zachovalých paláců hradu

Nám s Bárou chybělo ještě deset kilometrů, podle profilu trati celkem pohodových. Nicméně jsem se trochu zdrželi.

Nejdříve na jedné z vyhlídek v Hruboskalsku. Podruhé přilepený na strom, když se, celkem nečekaně, přihnala prudká dešťová přeháňka. Aplikace ráno ukazovali, že může odpoledne něco přijít, ale přes den to změnilo barvu a tý vody bylo celkem dost.

Od Vidláku začíná stoupání k Troskám. Jeho první část tvoří přírodní schody. Kámen a bláto. Trochu to po dešti klouzalo, což zvyšovalo náročnost tohoto výstupu. Přes jednotlivé stupně stoupání jsme vyfuněli pod Trosky a pak už jen pět set metrů a cíl. Navíc to teď již bylo jen z kopce.

Hruboskalsko, vyhlídka U Lvíčka

Cíl druhého dne, tábořiště Svitačka.

Jonáš se činil, stany již byly postavené. Jídlo se hřálo na plynovém vařiči. Kafe vonělo v plecháčku. Přiběhli jsme relativně brzo, zbyl čas ještě na badminton a petanque.

Mně udělala dobře i procházka do nedaleké hospůdky, kde jsme ochutnal utopence z buřtů od místního řezníka. Povedené. I ten Rohozec se dal pít.

Podle předpovědi nás čekala nejchladnější noc na naší cestě po Českém ráji. A se zapadajícím sluncem se skutečně velmi rychle ochlazovalo.

Zima a zpívající táborník, dvě velké překážky pro kvalitní spánek. Já se zimou vcelku vypořádal, Dáša a děti si ale ráno stěžovali, že jim byla velká zima. Mne ale celkem nasra- ten zpívající táborník. Mám české country rád, ale tohle se nedalo. Vše hrál tak nějak úplně stejně a jeho hlas byl velmi mdlý.

Opět jsem se tak moc nevyspal. Jestli tohle je to dobrodružství, tak to raději stezku odvahy. Vzpomínám si na jednu z tábora, kde jsme …, ale nechme toho, to je zase jiný příběh.

tábořiště Svitačka

Shrnutí, 2. den

1. etapa Malá Skála – Valdštejn: 16,49 km, čas: 2:26:59, tempo: 8:55 min/km, získané metry: 618

2. etapa vrch Valdštejn – tábořiště Svitačka: 10,78 km, čas: 1:30:05, tempo: 8:21 min/km, získané metry: 290

celkem: 27,27 km

Čtvrtek, den 3

Největší kopce z celého putování Českým rájem jsme měli již za sebou, ale přesto nás ještě čekalo několik výběhů a seběhů, o kterých jsem věděl, že nás dost prověří. Od startu třetího dne jsme to s Bárou stále rozebírali, nejvíce jsme se děsili oblasti Příhrazských skal. Jak se později ukázalo, oprávněně. Ale teď jsme teprve na startu.

Třetí den a nás čekalo něco okolo 34 kilometrů, rozdělených do tří etap. První zastávka u hradu Kost, druhá na Krásné vyhlídce nedaleko vrchu Mužský.

Oblast, kterou se vinula trasa třetího dne, znám nejvíce, jsem zda jako doma. Každý metr trati jsem již několikrát proběhl během svého běhání po České ráji. Prvních deset kilometrů ke Kosti bylo pohodových, až jsem nás musel mírnit, protože hodinky ukazovaly tempo okolo 5:30 na kilometr. To by možná udělalo radost „těm pravým běžcům“ ze FC skupiny běžci 6:00, nás ale čekalo ještě dost kilometrů a jeden další běžecký den k tomu.

Hrad Kost a první delší čtvrteční odpočinek. Odpočinek v oáze skvěle organizovaných služeb a vonících jídel. Naštěstí jsme ještě neměli hlad, jinak by zdržení bylo asi delší než 15-20 minut.

hrad Kost

Dalších deset kilometrů znamenalo trasu od Kosti, přes Srbsko, Příhrazy až k penziónu na Krásné vyhlídce.

Pohoda, pohoda, stoupání, nastupující únava, prudké schody dolů, prudký výstup nahoru. Kořeny, kameny, zase schody, kořeny, kameny, lesní cesta a cíl druhé etapy tohoto třetího dne našeho putování. Uff, tato kombinace nám dala zabrat.

Zejména, jak já říkám „Příhrazský dvojboj“ a následný přeběh Příhrazských skal, se na našich nohách podepsal. U mne stoupající únavou, u Báry bolestí kolen.

„Příhrazský dvojboj“ cestou nahoru

Příhrazský dvojboj

Krátký, asi dvou kilometrový úsek, kdy musíte slézt do údolí, do Příhraz. A následně vylézt zpět nahoru, na vrcholovou stezku přes skály a vyhlídky. Cesta dolů i nahoru je velmi prudká, plná kamení, přírodních a umělých schodů.

Normálně jde o velmi dobré tréninkové místo, ale po dvou a půl dnech běhu, jde o místo, které se vám líbit nebude.

Na Krásné vyhlídce jsme si dali delší pauzu.

Báru dost bolela kolena, zvažovali jsme další postup. Čekalo nás ještě 14 kilometrů a z toho prvních šest ve stále velmi nepříjemném terénu.

↑ Na Krásné vyhlídce

← Příhrazské skály

Bára se rozhodla. „Zkusím to, pokračuji.“

Vydali jsme se na cestu, směr Drábské světničky a dál k Valečovu. Na Báře ale bylo vidět, že trpí. Její krok byl, no jak to nazvat, neběžecký. Kroutila se, ulevovala jedné noze, která ji více bolela. Běh se u Báry změnil v boj a běh vystřídalo cupitání a chůze.

↑ Výhled od Drábských světniček

 ← Studený průchod

Přírodní skalní rozsedlina dlouhá 100 metrů, cestou na Drábské světničky

Po necelých 4 kilometrech, na rozcestí Skalka se Bára rozhodla, že zavoláme o pomoc. Zastavili jsme a čekali na Dášu, až autem dorazí. Vyrazila z blízkého kempu, kde již na nás s Jonášem čekali.

Naštěstí díky své profesi ( fyzio, masáže, terapie ) se Dáša o Báru postarala a dokázala ji přesvědčit, že je rozumnější raději dnes skončil dřív, než aby se z unavených a namožených svalů a úponů okolo kolena, vyklubalo něco horšího.

Já pak pokračoval sám, dál po červené trase Zlaté stezky. Valečov, Zásadka, Mnichovo Hradiště a nakonec Klášter a kemp. Tam mne čekalo překvapení. Vím, že Bára je bojovnice a jen tak se nezdá, ale stejně jsem byl velmi překvapený.

Zítra ráno se nechá odvézt na start poslední etapy na Krásnou vyhlídku a uběhne celou poslední část znovu, aby překonala sto kilometrů.

Kemp nic moc. Jak to okomentoval Jonáš: „Jdeme od nejlepšího k nejhoršímu.“ Ale spalo se dobře, poprvé byl v noci klid.

Shrnutí, 3. den

1. etapa Troskovice – hrad Kost: 9,8 km, čas: 1:09:46, tempo: 7:07 min/km, získané metry: 182

2. etapa hrad Kost – Na Krásné vyhlídce: 10,05 km, čas: 1:35:38, tempo: 9:31 min/km, získané metry: 401

3. etapa Na Krásné vyhlídce – Klášter, kemp: 14,51 km, čas: 1:51:47, tempo: 7:42 min/km, získané metry: 227

celkem: 34,36 km

Pátek, den 4

Jak Bára řekla, tak udělala. Koleno celý večer mazala mastmi mazanými. Ráno ho zavázala obinadlem a nechal se odvést k penziónu Krásná vyhlídka. Vyrazila znovu na stezku.

Já čekal, jak to dopadne. Chvilku před jedenáctou se objevila v kempu. Několik km si i přidala, aby ta stovka byla jasná. Zmožená, ale šťastná. Dokázala to. Za čtyři dny naběhala přes sto kilometrů. Do posledního dne ale již raději nevyběhla, s ohledem na bolavé koleno, které se po ranní námaze opět ozvalo.

Na první část z Kláštera do Bakova, přes Maníkovice a Klokočku, se se mnou vydal Jonáš. Deset kilometrů za hodinu. Pěkně svižné tempo na mne, po třech dnech běhání, ale dal jsem to s ním. V Bakově na náměstí si ho holky vyzvedly a já pokračoval sám, podél Jizery k Mladé Boleslavi.
I když jsme běželi s Jonášem o trochu rychleji, než jsem chtěl, bylo to lepší, než když jsme běžel poslední úsek sám. Ve dvou se to zkrátka lépe táhne. Při běhu jsme si povídali, vzájemně se podpořili. Když jsem se na trase ocitl sám, hlava začala přemýšlet a nohám to ztěžovat.

Trasa podél Jizery je krásný přírodní trail, jen mírně zvlněný. Nastřádaná únava z předcházajících dní mi to ale trochu kazila. Přesto se Boleslav blížila každým krokem.

Poslední schody a závěrečných pár desítek metrů městem. Vbíhám na Staroměstské náměstí. Cíl.

Byla to interesantní dovolená.

Poslední schody na trase. Mladá Boleslav.

Shrnutí, 4. den

1. etapa Klášter, kemp – Mladá Boleslav: 22,15 km, čas: 2:29:52, tempo: 6:46 min/km, získané metry: 321

celkem: 22,15 km

Souhrn za 4 dny: 120,42 km.

Kempy

Stanovali jsme ve třech kempech a tábořištích: Autokemp Ostrov – Malá Skála, tábořiště Svitačka – Troskovice a Koupaliště Klášter kemp – Klášter Hradiště nad Jizerou.

Autokemp Ostrov, Malá Skála

Oblíbený kemp, o víkendech je vždy plný. Velmi dobré služby. Uklizeno, čisto. K dispozici je vybavená kuchyň, automat na kávu, kvalitní čisté sociálky. Sprchy za poplatek 20 Kč. WIFI free ( to se Jonášovi moc líbilo ).

Hned vedle recepce je pizzerie. V těsném okolí mnoho dalších možností k dobrému jídlu i k zábavě.

Mně osobně ale vadil hluk ze silnice a houkání vlaků, které Malou Skálou projíždí.

Více info a ceník na www.camp-ostrov.info

Tábořiště Svitačka – Troskovice

Krásné přírodní prostředí a klid jsou hlavními klady tohoto tábořiště. Ale nejde až tak o velkou divočinu. Elektrika, sociálky, sprchy ( za poplatek 20 Kč ) dělají přírodu stravitelnou 🙂

Překvapila mne čistota a pečlivé třídění odpadů.

Vadil mi jen hlučný táborník, který začal pozdě večer hrát na kytaru, ale ten určitě není napořád.

Svitačku rádi využívají táborníci ve stanech, ale najdete zde také zaparkované karavany a obytné přívěsy. Je zde i možnost ubytování ve dvou indiánských tee-pee. Zkrátka, je to velká romantika.

Hospoda a restaurace do 0,5 km od tábořiště.

Více info na www.taboristesvitacka.cz

Koupaliště Klášter kemp – Klášter Hradiště nad Jizerou

Kemp na okraji městečka, klidné místo. V kempu sociálky a sprchy ( volně přístupné ). Velkou výhodou je velký bazén ( 80 m ) na koupání. Voda v něm byla čistá.

V kempu je kiosek s klasikou: pivo, limo a občerstvením v podobě polévky, hranolků, klobásy a smažáku ).

Nevýhodou je místní dispozice. Sociálky a občerstvení jsou od prostoru kempu odděleny prostorem koupaliště.

S prominutím mi to zde připomenulo devadesátky, jako kdyby zůstali dvacet let stát na místě. A to v celkovém vzhledu i ve službách. Ale spalo se zde nejlépe.

Kontakt: www.koupalisteklaster.cz

Kamenné srdce Českého ráje. Najdete ho v trávě, na prostranství u hradu Valdštejn.

Služby a jídlo v Českém ráji

Služby a jídlo ( občerstvení ), dvě věci, které oblast Českého ráje trochu srážejí. Až na výjimky se za posledních 10-15 let nic moc nezměnilo.
Tři výjimky, které bych rád vyzdvihl jsou Boučkův statek ( Malá Skála ), hrad Kost, penzión Na krásné vyhlídce ( Mužský, Příhrazské skály ). Velmi příjemná a vstřícná obsluha, kvalitní a dobře upravené jídlo s možností různého výběru. Starost o příjemné prostředí. Potvrdilo se to při našem putování, pozoroval jsem to i při mých dalších častých běžeckých a cyklo dobrodružství v Českém ráji. Líbí se mi jak to dělají, jak se o hosty, turisty a cyklisty starají.

Boučkův statek, roubená stavba, která odkazuje jasně na historii a tradici. Rodinná atmosféra. Jejich borůvkové knedlíky jsou úžasné. Mají výborné kafe.

Hrad Kost, restaurace, cukrárna, gril. Skvělé služby, krásné porce a dobře upravené jídlo. Doporučuji lososa na grilu a i obyčejný smažák s hranolkami, tam vypadá luxusně. O víkendech narváno, přesto mi tam přišli vždy příjemní a v klidu.

Možná by zde mohli instalovat více stojanů na kola. Někteří cyklisté jsou schopni své kolo opřít, jak jsem se přesvědčil, i o kamenný květináč s trvalkami a muškáty a o jiná místa. Někdo je ohleduplný k okolí, bohužel někdo jedná dle zásady: po nás potopa.

Penzión Na krásné vyhlídce, dříve se zde často měnil majitel, podle toho to tam vypadalo. Ten poslední to vzal za správný konec. Je vidět, že se jim daří. Rekonstruují, přistavují. Funguje penzión, mají zde dětské hřiště, parkoviště je stále plné, pořádají svatby a jiné akce. Bára, veganka: „Dobře jsem se zde najedla, když jsem tady byla na začátku prázdnin s mámou na obědě. “

Neznám Maloskalský pivovar ( Malá Skála ), ten vypadá na první pohled dobře, ale co se skrývá za pěknou slupkou, nebudu hodnotit, protože nevím. Četl jsem na něj dobré i průměrné recenze. A další restaurace jsou v Turnově a v Jičíně. Ty ale nechci hodnotit, chci se zaměřit na služby a občerstvení na turistických trasách přímo v Českém ráji.

Kromě výše uvedených výjimek, ostatní jedou klasiku. V Českém ráji je mnoho kiosků a občerstvení, ale… .

K občerstvení není nic moc na výběr a není ani vidět snaha o nějaké zlepšení. Všichni jedou polévku ( většinou gulášovou ), párky, klobásu, hranolky s kečupem nebo tatarkou a smažák. Kde více vaří najdete i svíčkovou, řízek a jiné klasiky. Jídla těžká, smažená. Pro sportovce nevhodná. Bez nápadu, bez invence.

Vegetariáni, vegani a další, kteří chtějí jíst trochu zdravěji nebo rozmanitěji mají smůlu. Například v těch polévkách je mnoho možností, ale změnu asi nikdo nechce.

Chybí poptávka? Stačí turistům a cyklistům pouze pivo a klobása? Někdy si myslím, že ano. Zažil jsem dvě rodiny na Kozákově u kiosku. Dali si hranolky a nějaké klobásy, sladkou limonádu a pivo. My tam byli necelých dvacet minut. Objednávku zopakovali dvakrát dokola. Při ceně padesátky za hranolky nebo šedesát za klobásu s chlebem je to dobrý vývar pro majitele kiosku, ale co to přineslo těm turistům nevím?

Stejně jako nabízené jídlo, jsou na tom i služby. Chceš? Dej si, jak to je. Nechceš? Nevadí, přijedou další. A to pivo si dá každý. Stačí vám to? Mně ne!

Jde většinou o starší restaurace nebo dřevěné kiosky. Stavby vypadají, jak když slovo údržba patří mezi zakázané. Sociálky a záchody? Někdy se nedím, že lidi jsou raději do lesa.

Například, v sezóně na stále přeplněném parkovišti u zámku Hrubá Skála, je podivná dřevostavba se stále stejnou nabídkou gulášovky, klobás a hranolků již snad dvacet let.

Sakra, to to nechce někdo změnit? Lidi, chtějte kvalitní služby a kvalitní jídlo. Jasně, jde jen o sezónní věci, ale kvalita se rychle rozkřikne a přitáhne další zákazníky.

Samotného mne tato kritika mrzí, raději chválím. Ale dle mého pozorování turistů a cyklistů v Českém ráji stále přibívá. Bohužel není pro ně vytvořena dostatečná infrastruktura. A služby stále zaostávají. Pak trpí nejen návštěvníci, ale příroda v Českém ráji, která se plní odpadky a … . Ano, částečně za to mohou i samotní návštěvníci, jednak sami nežádají lepší služby, ale mnozí z nich se chovají jak …, no zkrátka sobecky k okolí a k ostatním a k přírodě. 

Zlátá stezka a cyklistika

Je Zlatá stezka Českého ráje vhodná pro cyklisty? Ne, není.

V České ráji se pohybuje mnoho cyklistů a se stoupající kvalitou kol a rozšiřující se nabídkou elektro kol, vidím mnoho cyklistů na různých místech, často mimo značené trasy, někdy i na téměř neschůdných cestách.

Červenou turistickou značku, která provádí Zlatou stezku Českým rájem, kopírují značené cyklostezky jen na několika místech. Naopak některé úseky jsou úplně nesjízdné. K nesjízdným úsekům patří:

• výše zmíněný Příhrazský dvojboj a celý průjezd Příhrazskými skalami, kde je také několik příkrých úseků se schody,
• úsek od hráze rybníka Vidlák nahoru k Troskám
• výstup k rozhledně Hlavatice
• celý úsek od Malé Skály po Frýdštejn
• sestup od Besedických skal do údolí Jizery u Malé Skály

Další úseky jsou sjízdné jen s velkou opatrností a velkou zručností cyklistů. Hrozí zde zranění a také poničení přírody.

Téměř ke všem hlavním turistickým cílů, přes které nebo okolo kterých Zlatá stezka Českým rájem probíhá, lze na kole dojet jinou trasou. Cyklostras je v Českém ráji vyznačeno velmi mnoho, většinou i po velmi atraktivních trasách, místech a cestách. 

A co bude dál? Jaké jsou další plány?

Je jich mnoho. Například, když zůstanu u Zlaté stezky, tak je to její zdolání v jednom kuse, bez stanových přestávek. Lákají mne Prominentní vrcholy Lužických hor. Pěkné ultra v sobě skrývá kombinace Jizerského a Krkonoše ( z Liberce do Pece ), trasa z Ještědu na Smrk a dál do Krkonoš, po hřebenu až na Sněžku.

S Bárou máme v hledáčku také klasickou poutní cestu do Compostely po Svatojakubské cestě.

Do Českého ráje se samozřejmě bude stále vracet i kratší výběhy nebo cesty na kole. Je to nádherný kraj s krásnými trailovými terény.