Ultrasnowrunning Kokořínskem – Pražská 100, trasa C

Všichni to znají z Cimrmanů, o tom výletu na Kokořín, co je víc než expedice na severní pól. Tomu se prostě nic nevyrovná. Snad jen výlet samotným Kokořínskem v polárních podmínkách, s kontrolami na téměř nepřístupných místech a v rámci jedné z nejtradičnějších a ikonických akcí pro trailové ultra běžce a turisty u nás v České republice. Jasně, že nemluvím o B7, to dá rozum, ne?

Ano, byl jsem jedním z účastníků 30. ročníku legendární Pražské 100. Já zvolil trasu C, tedy 50 km. Navíc jsem zatím na této akci nenašel odvahu, a když jsem teď doma v teple, musím říct, že to byla dobrá volba. Dobrá volba se zúčastnit i s volbou trasy.

Start je za pět, čtyři, tři, dva jedna. Teď. Start!

Připněte si nesmeky, uvažte šálu okolo krku, naražte si čepici do čela, a hlavně se nedívejte na předpověď počasí.

Je sobota, druhého prosince a přes Česko se žene, již několik hodin, docela silná fronta zimy, větru a hustého sněžení.

Z těžkých černých mraků 
se stále sypal sníh. 
A vánice sílí v poryvech 
ledových.

Jižní Čechy hlásí kalamitní stav, u nás ve Středních Čechách je více sněhu než za poslední tři zimy dohromady a já se chystám vyrazit si zaběhat skrz Kokořínsko. Naštěstí nejsem sám. Blázni, co? Ale jak mě to jen napadlo? 

Střípky a různé útržky mé paměti říkají, že jsem se o možnosti běžet Pražskou 100, trasu 50 km bavil na některém z běhu s kámoškou Luckou. Něco jako, že bychom to mohli jít, jestli to Olaf vypíše.

V ještě dále zastrčených paměťových závitech je jasná linka, že tu Pražskou 100, jakoukoliv trasu, prostě musím někdy běžet. Zatím jsem na to, respektive na oficiální Olafovu akci, nenašel odvahu, ty pověsti, které se o nich povídají ….

Letos v lednu jsem ale vyzkoušel neoficiální trénink v Českém ráji pod Olafouvou taktovkou a jelikož je to mé „hřiště“, musel jsem to jít. Očekávání byla překonána. I když si myslím, že Český ráj a jeho stezky znám, párkrát jsem byl překvapen. A jak to bude na Kokořínsku? Uvidíme.

Ano, přihlásil jsem se. Lucka sice bohužel nemohla. Olaf registraci na 50 km otevřel a já se stihl, přihlásit, ale bylo to jen tak tak, místa na startovce byla celkem rychle zaplněna. Nakonec se tedy registrace dala sehnat i na poslední chvilku, asi kvůli předpovědi počasí, ta nebyla zrovna nejlepší a jak se den D blížil, výrazně se zhoršovala.

Před startem

Vzhledem k předpovědi počasí jsem poslední týden před akcí řešil oblečení a vybavení. Přemýšlel jsem v čem a s čím poběžím. Běhám celoročně, ale být venku ve vánici přes sedm hodin, jsem nezkusil ani na lyžích, taky proč, že? Jsem normální, ne?

Nakonec jsem doplnil výbavu o nesmeky (díky do ceskyraj.com) a nové ponožky s merinem. Oblečení budu jen vrstvit z toho, co již mám.

Díky předvánočnímu shonu v práci jsem ani víc řešit nestačil. Díky pozdnímu startu až 10,30 hod. jsem trasu do hodinek nahrával až v sobotu ráno.

No možná říct, že jsem nic před startem neřešil, není úplně správné pravdivé, pár věcí jsem měl v hlavě:

Tak prý ještě budeme hledat asi 20 kontrolních bodů a hlídat si nějakou kartičku, kterou sníh rozmočí, kam budeme dělat čárky fixou.
Proč jako?
že já ty propozice vůbec čtu 😂

— Michal Kudrna (@michal_kudrna) December 1, 2023

Ano, přiznám, pár věcí mi nesedí a nejsem jejich příznivcem. Ale to kouzlo atmosféry podobných závodů je úžasné, to vyléčí všechny šrámy a pochybnosti. První prosincovou sobotu se to potvrdilo. Jdeme na start.

 Start

„Ráno budu vstávat tak sedm, když je start až v půl jedenácté, do Mšena je to kousek.“ Bydlím Bolce, do Mšena je to pár kilometrů, asi půlhodina jízdy, žena mě tam doveze. Venku poletuje sníh, připravím si pár věcí, ráno bude dost času, dám si dvě deci ryzlinku a jde se spát. 

Je ráno, překvapení.

„Sakra, napadlo toho docela dost. Kde se to bere?“

Zprávy na internetu mají křiklavé titulky:

Na jihu Čech vyhlášen stav ohrožení! 

Za noc napadlo přes půl metru sněhu! 

Železnice stojí, padají stromy!

Vzbuď se a koukni se ven, je ráno, je ráno Michale,
vzbuď se a koukni se ven,
dnes bude nádhernej den, je ráno, je ráno Michale
dnes bude nádhernej den,…

Čaj rychle vypij a běž, je ráno, je ráno Michale
čaj rychle vypij a běž, …

Běž, to se snadno řekne, že? Ale minuty rychle letí, není čas na nějaké ranní posedávání. Rychle do sebe dostanu snídani, tradiční ovesná kaše, káva a půl litr čaje, přidám ranní rituály v koupelně a už balím věci. Mezitím ještě stihnu odhrnout sníh okolo domu. A jede se.

Hele, řeknu vám, silnice nic moc, klouzalo tedy dost, jeli jsme raději velmi pomalu, až jsme měl strach a nervy, že, i když to mám kousek, přijedu pozdě na start.

Naštěstí vše dopadlo dobře a já vcházím do vyhřáté hospůdky v Romanově, pár metrů za Mšenem, kde je registrace a start naší 50kilometrové trasy a občerstvovačka pro trasy 130 a 80 km.

První stovkaři jsou už zde. Zdravím se Tomem Klimšou, který se drží v popředí stovkařů a dává si zde zasloužené občerstvení, potkávám další běžecké kamarády, se kterými za chvilku vyběhnu na padesátikilometrovou trasu.

Báječná atmosféra, dřevo praská v kamnech, ve vzduchu se mísí odér potu s vůní čaje a polévky. Z očí přítomných lze vyčíst předzávodní napětí a probleskující jiskřičky radosti z nadcházejícího běhu. S ohledem na počasí, do kterého za chvilku vyběhneme, si dovolím říct, nadcházejícího dobrodružství.

„Start za pět minut.“ Ozve se Olafův hlas z megafonu. „Připravte se venku na start.“ 

Tak jo, jde se na to. Předstartovní fotky a:

„Start za pět, čtyři, tři, dva, jedna. Start!“

Vyrážíme, za stálého sněžení, vstříc kokořínskému dobrodružství.

Minuta do startu, já a David

První část trasy běžím s Davidem z týmu Ultratrailrunners, kde jsem také členem. Prvních sto metrů po zasněžené silnici a už zahýbáme na lesní cestu.

Do kopce, z kopce, Prolezovačka, skály, vyhlídky, skalní Bludiště, to je krásná Cinibulkova stezka. Kdo zná Kokořínsko, ten bude vědět o co jde. V létě nádherná, ale zasněžená s 10-20 centimetry sněhu a popadanými stromy, to není žádná procházka, k tomu první tři kontroly nebo čtyři, už ani nevím.

Ůvod trasy, prvních pár kilometrů ukázal, co nás všechny následujících pár hodin a zbytek do padesáti kilometrů čeká.

Hned u první kontroly jsem nadával, řada lidí se tam také vracela, aby jim nechyběl křížek fixou na pomalu se rozpadající a rozmočené papírové kartičce.

Svou zlost na kontroly jsem si asi ale vylil na první kontrole. Ne, že bych dál už nenadával, ale bral jsem to to nějak, jako že to k tomu patří, trochu jsem se s nimi smířil.

S Davidem jsme se snažili pořád někoho držet, ve skupině se v těch podmínkách běželo lépe. Také díky tomu jsme nemuseli řešit trasu. Já se tohoto pravidla držel celý závod. Bylo to fajn se z někým spojit a navzájem si pomoc, zafandit, podpořit. Navíc jsem hned na druhém kilometru zjistil, že jsem si do hodinek nahrál nějakou starou verzi trasy, protože hned od úvodu mi ukazovali, že jsem mimo. Nebo že by to myslely nějak jinak?

Postupně jsem získával trochu představu o dnešním závodě, o tom, co mě čeká, co se bude dít a také jsem se sžíval s podmínkami, a se stále padajícím sněhem a promočenými botami. Krok byl na bílém kluzkém terénu postupně jistější, a i když jsem se nevyvaroval pádu, snažil jsem se držet stále v pohybu a tempu.

…padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Zase vyběhnem na klouzačky,
budou pády, nářky, plačky,
zimy neužít byl by hřích,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Na kontrole Jeskyně, Kamenný úl na devátém kilometru jsem se oddělil od Dejva. Pokračoval jsem postupně po trase Kokořínskem dál. Vždy jsem se k někomu přidal, s někým běžel. Pořadí jsem vůbec neřešil, jen jsem chtěl doběhnout co nejdál za denního světla, to byl také jeden z mých cílů. Kam to tedy vyjde?

Díky tomu, že jsem stále musel dávat pozor na cestu, abych někde nesklouzl nebo skákat přes spadané větve a lézt přes spadané stromy, nebyl čas řešit mokré boty, únavu nebo uplynulý čas. Také jsem se soustředil na pití a pravidelné zakusování tyčinek a gelů. I když byla zima, pořád jsem do sebe něco cpal. Myslím, že mi to pravidelné doplňování funguje, tělo pracovalo správně.

Sníh se sypal, čas plynul a hle, je tu první ze dvou čipových kontrol, první ze dvou občerstvovaček na naší 50km trase a jediná hospoda.

Zakšín, 21 kilometr. Jaj, to byla paráda. Nechtěl jsem se moc zdržovat, jídla jsem měl dostatek, jen jsem chtěl doplnit pití. Teplo, příjemná atmosféra, skvělý lidi a výborná polévka, zastávku o pár minut ale prodloužily.

A už jsem zase venku, na sněhu, na stezce a běžím dál. Zase jsem se k někomu připojil. Ti lidi jsou báječný, běžíme, stále to jde celkem v pohodě, povídáme si.

To je ultratrailrunning, skvělá komunita, úplně něco jiného, něž městské sprinty.

Kraj pod sněhem mlčí,
tam stopy jsou vlčí, …

Kilometry plynou, kontroly přibývají. Sice mi to dalo trochu zabrat, ale zvykám si na značení. Malé a hustě umístěné značky, noci fungující jako odrazky, spolehlivě vedou běžce a turisty po trase. Vše doplňují šipky na stromech na křižovatkách. Ze začátku jsem to moc nevnímal, stále jsem běžel ve větší skupině, ale postupně jsem si jich víc a víc všímal. Co kdybych zůstal někde sám, ne?

Na Vyhlídce Čáp jsem se chytil jedno z běžců, který přihnal se na kontrolu umístěné na vyhlídce, udělal si křížek do karty, rychle vyfotil selfie a šel hned rychle dál. Sakra, ten by mě mohl trochu potáhnout, řekl jsem si a zkusil se s ním držet. Moc mi to nešlo, byl dost rychlý, stále se mi vzdaloval, ale těch pár kilometrů, kdy jsem se držel na dohled, mi pomohlo. Poznal jsem, že mi to stále běží. Hlava dostala jasný signál, že to jde, a že to půjde. V cíli jsem se dozvěděl, že to byl Honza Mrázek, třetí na osmdesátce.

Chvilku potom, co jsem Honzu zztratil z dohledu, jsem se na trase připojil k Anně a Veronice. Společně jsme dali těch zbývajících dvacet do cíle, ale hlavně jsme se navzájem povzbuzovali, Anička byla neskutečná, jako by ji nikdy neměla dojít energie.

Společně obíháme smyčku okolo Vlhoště. Tady už je čas vyndat z batohů čelovku a posvítit si na cestu. Tma zahaluje postupně celé Kokořínsko do tmy.

Na druhé občerstvovačce jsem se trochu zdržel, musel jsem se vrátit pro hůlky, které jsem tam nechal, ale holky jsem zase dohnal, sám jsem běžet nechtěl. Kdybych běžel ten konec sám, tak bych se tam plácal ještě dneska. Jsem rád, že jsem se mohl k někomu připojit, díky holky, že jsem mohl běžet s vámi.

Cíl

Cíl se blížil, ale ještě nás čekalo pár výškových metrů a několik kontrol. No, už to nebudu protahovat, rychle do cíle. Světla cílového městečka Kravaře u České Lípy jsou na dohled, je čas se otočit ke Kokořínsku zády a ke škole v Kravařích, kde je cíl, čelem.

Poslední seběh a au, sakra, do prdele, možná jsem řekl i něco horšího. Necelý kilometr před cílem jsem přes obličej dostal šlehnutí od šípkového keře. Zabolelo to. Až v cíli jsem viděl následky. Zakrvácená tvář nevypadala dobře. Po otření do kapesníku se ukázal šrám přes celou tvář, šípek zaťal své trny dost hluboko. Týden si budu moci užívat titul Hrabě Joffrey de Peyrac.

Jsme v cíli, rozrážíme dveře do vstupní haly školy v Kravařích, kde je cíl, a kde na nás čeká za stolem hlavní organizátor Olaf, aby načipoval cílový čas a zkontroloval, zda máme všechny kontroly. Já jsem prošel, mám je překvapivě všechny. Anna vyhrává mezi ženami padesátku, Veronika by byla druhá, ale jedna nezaznamenaná kontrola a penalizace jedné hodiny ji postupně posouvá na čtvrté místo. Úžasné holky a velká gratulace. (report od Veroniky zde)

Otírám si zakrvácenou tvář a jdu si dát něco k jídlu. Řízek a skvělý frgál po doběhu potěší. Posílám zprávu domů, převlékám se do suchého, popíjím colu.

„Michal Kudrna, kde je Michal?“ ozve v sále Olafův hlas.

„Tady,“ hlásím se.

Olaf mi předává diplom a odznáček za dokončení.

„Gratuluji ke čtvrtému místu!“

„Cože? Čtvrtý?“ nevěřím.

„Jo, jsi čtvrtý na padesátce.“

„Děkuji.“ Ale stále nevěřím.

Velké cílové překvapení. Umístění jsem v průběhu běhu vůbec neřešil, prostě jsem si to jen pořádně užíval a byl tak nějak stále v pohybu. Wow, zatím asi nejlepší umístění na nějaké akci.

Postupně dobíhají další a další běžci ze všech tří tras. Počkám si na vyhlášení, loučím se s kamarády, a žena si mne veze domů.

I když jsem měl listopad běžecky slabší, v novém zaměstnání bylo v začínajícím předvánočním čase práce nad hlavu, se mi to překvapivě odběhnout velmi dobře. Michal hlásí spokojenost.

Gratulace všem, kdo se vydali na některou z tras 30. ročníku Pražské 100 a kdo strávili nějaký čas ve sněhu v krásném Kokořínsku, speciální gratulace pro ty, kdo došli do cíle v Kravařích. V sobotu nešlo ani tak o čas, jako o to překonat těžké podmínky. Každý kilometr trasy napsal svůj příběh.

Kompletní výsledky zde.

V čem jsem běžel

Celé jsem to odběhl v botách Hoka Speedgoat 5. Oblečení jsem měl z Decathlonu, jen ponožky byly s merinem značka Bridgedale. Vše bez problémů. Náhradní oblečení jsem nesl ve vestě, lae převlékl jsme se do suchého až v cíli, dalo se to vydržet. Po celou dobu jsme měl hůlky Leki. Nemeky jsme měl připravené v běžecké vestě Instinct, ale nepoužil jsem je, i když na pár místech by to chtělo. Čelovka Fenix HM 65R fungovala bezchybně.

Při závodě jsem zkonzumoval po tyčince od Maurten a Powerbar. Gely jsem měl Maurten a Iontmax. Z domova jsem si  také toust se šunkou a sýrem. Na občerstvovačce jsem si polévku, pár kousků sýra a nějaké uzeniny. Pil jsem vodu, čaj a colu.

O akci

Pražská 100 je již legendární akce na českém běžecké a turistickém scéně, letos se běžel (šel) již třicátý ročník (web akce). Akci pořádá Olaf Čihák a parta nadšenců a dobrovolníků. Nenajdete zde klasické občerstvovačky každých pět kilometrů jako jinde a čip na kotníku. Občerstvení je řešeno v místních hospodách po trase, kde je k dispozici čaj a nějaké další nápoje a většinou polévka, k tomu je možné si další věci dokoupit. Čas je řešen přes jednoduchou aplikaci a zda jde člověk správně po trase se kontroluje podle papíru, kam se průchod jednotlivých kontrol fixou zaznamenává.

Trasa

Trasa, kterou Olaf každý rok připraví, a platí to na dalších akcích které pořádá, je většinou dost náročná. Trasa vymete kdejakou vyhlídku nebo jiná podobná místa a platí, že čím více je místo nepřístupné, tím lépe. Když se k tomu přidá počasí, jaké panovalo první prosincovou sobotu, stává se trasa až docela extrémní.

Komunita

Co je ale největší plusem, kladem, přínosem a nevím čím ještě, této a podobných akcí, je atmosféra a komunita, která okolo celé akce je, a kterou Olaf Čihák dále rozvíjí. Díky za to. Díky Olafovi je u nás několik podobných akcí a dotváří naši běžeckou ultratrailovou scénu.

Kontroly

Kdo jde poprvé nějakou podobnou akci můžeme být dost překvapen, je to úplně něco jiného než klasické běžecké masovky. Ať již co se týče trasy, značení a celé organizace.

Mě osobně vadí to velké množství kontrol, které jsou často na velmi těžko přístupných místech. Hlavně to množství mi přijde zbytečné, přišel jsem si zaběhat, užít kamarády a přírodu, a ne se soustředit na papír a strachovat se, že zapomenu někde udělat křížek. A jestli chce někdo podvádět a trasu si zkracovat, tak na podobných akcích nemá co dělat. To zaznamenávání kontrol je jak z jiné století. Ale i toto utváří atmosféru a tvář celé akce a patří to zkrátka k tomu.

 Na co se připravit

Kdo chce jít na podobnou akci, musí se na to vše připravit. Mít nějaké náhradní oblečení sebou v batohu, počítat se způsobem občerstvení a organizací. Také si musí dobře naplánovat logistiku, protože místo startu a cíle je jiné, neběhá se okruhová trasa. Když to člověk vše zvládne, přistoupí k tomu s respektem, pochopí úmysly organizátorů, pak si může plně vychutnat atmosféru akce.

Asi to není pro každého, ale kdo má rád přírodu a dlouhý běh, měl by si alespoň jednou nějakou akci od Olafa vyzkoušet.

Jde jen o to, si k tomu najít cestu. Já ji našel. A co vy?

Speciální dík Olafovi a všem, kdo podobné akce organizují. Díky za to!

Foto: autor článku, Palko Pao Ťimk, David Brunner, Smetana Art

Mohlo by se hodit – moje tipy na vybavení

Vesta pro trailový běh Evadict

Běžecké boty On Running

čelovky Fenix